Kupte si nový díl Kroniky 20. století

1980-1989: cesta k roku zázraků

Na počátku osmdesátých let nikdo netušil, co se stane na jejich konci. Pád komunismu ve východní Evropě v roce 1989 byl zřejmě nejméně očekávanou a předpovídanou událostí 20. století. Annus Mirabilis překvapil všechny: disidenty, komunistické nomenklatury i západní politiky a odborníky.

Kronika 20. století v Lidových novinách

- všechny důležité události minulého století - dobové fotografie - mapy, grafy - pevná vazba - přehledná forma - celkem více než 1500 stran více o edici LN si přečtěte www.lidovky.cz/kronika

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Sovětský svaz zdál mocnější než kdy předtím. Pevně ovládal své východoevropské satelity a klientské marxistické režimy měl v Africe, Latinské Americe, na Blízkém východě i v Asii. Své panství byli Sověti ochotni udržovat všemi prostředky - o Vánocích 1979 vpadli do Afghánistánu, aby podpořili tamní prokomunistický režim. Západ se zmohl jen na verbální protesty, bezzubé embargo a bojkot olympijských her v Moskvě v roce 1980. O dva roky později potlačili polští komunisté opoziční odborové hnutí Solidarita a vyhlásili v zemi výjimečný stav.

Generační obměna

Proč se tedy komunismus zhroutil? Svou roli sehrála řada faktorů. V nejdůležitějších západních zemích došlo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let k významné politické změně: ve Velké Británii se stala premiérkou Margaret Thatcherová (květen 1979), ve Spojených státech byl zvolen prezidentem Ronald Reagan (listopad 1980), ve Francii Francois Mitterrand (květen 1981), ve Spolkové republice se stal kancléřem Helmut Kohl (říjen 1982). Tyto politiky sice rozdělovalo mnohé, spojovalo je však energické vystupování proti sovětské ofenzivě.

Tón udával americký prezident, který pravidelně odsuzoval Sovětský svaz z morálních pozic. Označil jej za „říši zla“ a v projevu v britské Dolní sněmovně v červnu 1982 řekl, že „svoboda a demokracie odkáží marxismus a leninismus na smetiště dějin“ (což je paradoxně termín připisovaný Trockému). Reagan neváhal stupňovat studenou válku a v roce 1983 oznámil projekt Strategické obranné iniciativy (SDI), který vychýlil rovnováhu sil mezi supervelmocemi na americkou stranu. To, že Sověti nebyli schopni SDI vinou svého technologického zaostávání čelit, bývá uváděno jako jedna z příčin pádu komunismu. Tu hlavní je ale třeba hledat v sovětské vnitřní politice. Tři úmrtí nejvyšších sovětských vůdců v rozmezí 28 měsíců od listopadu 1982 do března 1985 ukázaly biologické limity kremelské gerontokracie. K moci se dostal čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov, který na rozdíl od svých předchůdců viděl, že země stagnuje a potřebuje reformovat. Rok po svém jmenování vyhlásil program přestavby, otevřenosti a zrychlení ekonomického vývoje, které měly Sovětský svaz a jeho hospodářství modernizovat a demokratizovat, ale ve skutečnosti vedly k jeho pádu.

V zahraniční oblasti usiloval Gorbačov o zmírnění mezinárodního napětí. V říjnu 1986 se sešel s Ronaldem Reaganem v Reykjavíku a zahájil jednání o likvidaci raket středního a krátkého doletu. V roce 1988 oznámil stahování z Afghánistánu, který se mezitím stal sovětským Vietnamem. Ve stejném roce také opustil Brežněvovu doktrínu a poskytl satelitům ve východní Evropě svobodu vlastní cesty.

Technologický vývoj

Jistě ne poslední příčinou zhroucení komunismu ve východní Evropě se stal technologický vývoj na Západě. Masové rozšíření videa, první generace osobních počítačů či přeshraniční vysílání televize umožnily nekontrolovatelné šíření informací o západní životní úrovni. Pochybnosti o komunistickém systému začali mít také ti, kteří patřili mezi jeho opory.

Komunistické režimy ve východní a střední Evropě vznikly po druhé světové válce díky sovětské vojenské přítomnosti v regionu. Když Gorbačov vyhlásil politiku vlastní cesty, byl jejich osud zpečetěn. Průkopníky demokratických změn bylo Polsko a Maďarsko. V Polsku existovala po celá osmdesátá léta paralelní opoziční společnost, která přinutila komunisticko-vojenskou vládu v únoru 1989 k jednáním u kulatého stolu o osudu země. Jejich výsledkem byl kompromis v podobě polosvobodných voleb, které drtivě vyhrála Solidarita. 24. srpna 1989 se Tadeusz Mazowiecki stal prvním nekomunistickým předsedou vlády. V Maďarsku, jehož model „gulášového socialismu“ obsahoval řadu kapitalistických ingrediencí, vycházely demokratické reformy přímo z komunistické strany, která se v létě 1989 přeměnila ve stranu socialistickou. V srpnu 1989 Maďarsko otevřelo své hranice s Rakouskem, čehož využily tisíce východních Němců. Pád komunistického režimu v konzervativní NDR tím byl nepochybně uspíšen.

Tlaku změn se poté nedokázaly vzepřít ani komunistické režimy v Československu, Bulharsku a Rumunsku. „Co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, to potrvá v Československu možná deset dnů,“ řekl v Praze v listopadu 1989 britský novinář Timothy Garton Ash. Ve skutečnosti to bylo přece jen trochu déle, nicméně rychlost, s jakou byly komunistické elity ve východní a střední Evropě připraveny o moc, brala dech.