Před 80 lety německý chirurg Werner Forssmann poprvé pronikl do živého srdce
Na počátku léta 1929 přišel pětadvacetiletý doktor Werner Forssmann, čerstvý chirurgický sekundář v nemocnici v příberlínském Eberswaldu, s nápadem podávat léky přímo k srdci bez rizika nitrosrdečních injekcí. Těmi lze náhodně poškodit třeba koronární tepnu nebo dráhu důležitých nervových vzruchů. Forssmann navrhl proniknout do srdce pomocí podobných hadiček (katétrů), jaké se už tehdy vsunovaly do močových cest při tzv. cévkování. Na mrtvolách už si ověřil, že je to až překvapivě snadné...
Primář ale všechny takové pokusy zakázal jako nebezpečné.
Forssmann samozřejmě nemohl vědět, zdali při neobvyklém podráždění, kterým může být i dotek či tření hadičky o citlivou vnitřní výstelku, nenastanou komplikace, možná až zástava srdce. Ohrožovat nějakého pacienta mu proto přišlo neetické.
„Rozhodl jsem se ... provést experiment sám na sobě, tajně a co nejdřív. Problém byl jen v tom, že jsem potřeboval asistenci zdravotní sestry. Musel jsem ji získat stůj co stůj - jinak bych totiž neměl šanci dostat se ke sterilnímu instrumentáriu.“ Běžel červenec 1929, když se mu podařilo jednu ze sester přemluvit - pod podmínkou, že pokus provede na ní. Forssmann naoko souhlasil, ale když se natáhla a nastavila paži, hbitě ji připoutal k lůžku. Pak si znecitlivěl předloktí novokainem, a „jakmile začalo anestetikum působit, provedl jsem si pravou rukou na levé paži řez, vnořil do žíly zaváděcí jehlu a s její pomocí tam pak vsunul i první centimetry katétru. Teď už jsem mohl sestru opět odpoutat.“
Té pak nezbylo, než doprovodit ho chodbou a po schodišti do suterénu na rentgen. Tam mu nastavila před štít zrcadlo a odvážlivec si pod kontrolou vlastního zraku dosoukal cévku až do pravé srdeční předsíně. Celkem v sobě měl pětašedesát centimetrů hadičky! Jako doklad nakonec pořídil rentgenový snímek.
„Zpráva se rozšířila po nemocnici jako požár. Najednou vtrhl do místnosti jeden z kolegů, ještě rozespalý a s rozcuchanými vlasy (bylo to v době odpoledního klidu). Byl tak rozčilen, že nebyl daleko k tomu rvát mi katétr z žíly. Musel jsem mu dát pár kopanců do holeně, abych ho zchladil.“
Publikace o pokusu vynesla autorovi pověst šílence a pozdržela jeho nástup do prestižní berlínské nemocnice Charité („S takovými uměleckými kousky se můžete habilitovat v cirkuse, ale ne na seriózní německé klinice!“).
Forssmann však experimentoval dál: k lepšímu zobrazení pravé předsíně, komory a plicní tepny u zvířat použil rentgenově kontrastní látky.
Velký obdiv si však nezískal ani touto prací. Na zasedání chirurgické společnosti roku 1931 v Mnichově na jeho další zprávu o katetrizaci srdce kolegové reagovali ledově. Rok nato vlivný americký fyziolog Arthur Grollman nazval katetrizaci srdce „klinickou kuriozitou“ a znovu tím dokázal, že dobrý odborník nemusí být dobrým prorokem.
Dnes si bez ní medicínu nedovedeme představit: zobrazuje, kontroluje a částečně i operuje všechny srdeční prostory, zavádí do nich elektrody kardiostimulátorů, angioplasticky zprůchodňuje ucpané koronární cévy...
Její neobyčejný přínoš zhodnotil náš vynikající kardiolog Zdeněk Fejfar: „Katetrizace vlastního srdce, kterou provedl Werner Forssmann v roce 1929, je pro mne objevem ve 20. století pro kardiologii nejvýznamnějším.“
Však se také náš hrdina nakonec dočkal Nobelovy ceny.
