* LN Trvalo vám to celých deset let, než jste dosáhl kýžené formy. Co bylo tak obtížné?
Sama metoda zas tak obtížná není, ale deset let jsem to zkoušel. Jako když pečete chleba: máte recept, ale důležité fígle vám unikají, takže se vám dlouho daří spíš placka. Já věděl, co chci, i že potřebné ingredience nabízí jistá americká firma. Ale šetřil jsem, nechtěl jsem platit 150 dolarů za trošku platiny a zkoušel ji objednat od kdekoho, pak také papír jsem doufal získat levnější, a pořád to nešlo. Utratil jsem spoustu peněz zbytečně, a pak se pokorně obrátil na ty dva hochy v Americe. Oni tam vědí, že kdyby se jejich materiál neosvědčil, můžu je žalovat, a oni zkrachují.
* LN Objednal jste tedy správný materiál, a pak už to šlo?
Zas tak rychle ne. Řeknou vám sice, jaké chemikálie a jaký papír máte zvolit, ale už pochopitelně neporadí, jaký kontrast, jakou barvu – zbytek si zkrátka každý musí vyzkoušet na vlastní kůži. Navíc kdybych tam dal jenom platinu, byl by výsledek černobílý až stříbrný, ale já mám rád odstíny do hněda, a tak přidávám ještě dvě tři kapky palladia... Byla to práce sice vzrušující, ale dost lékárnická. Zvlášť když každý negativ je jiný a potřebuje jiné ošetření.
* LN Takže jde o ruční práci a univerzální recept neexistuje?
Zkoušel jsem to opravdu fotku po fotce, a když mi nějaká náhodou vyšla, hned jsem si zapsal recept. Dnes, kdyby někdo chtěl konkrétní snímek, podívám se na číslo originálu a najdu rozpis...
* LN Protože jde o kolekci retrospektivní, liší se snímky nejen časem vzniku, ale pochopitelně i náměty. Vybíral jste portréty konkrétních osob, které pro vás měly třeba v životě význam?
Bráno formálně a technicky – jsou to negativy, které jsem nafotil od roku 19 68, barevné i černobílé, diapozitivy různých rozměrů. Sjednotil jsem je, chtěl jsem, aby měly stejný formát. Ale s každou fotkou samozřejmě znovu pracuji. A podstatné je, že jsem chtěl ukázat, jak jsem se vyvíjel já, a ne jak se měnila fotografická technika...
* LN Za ta léta se technika přece hodně změnila.
Například zrušili polaroid, na který jsem nejen já hodně dělal. Kolegové se ptali, co si ten Vano teď počne? Ale mám jich možná ještě deset tisíc, líbí se mi na polaroidech ty typické okraje...
* LN V Mánesu představujete stylizované portréty, erotické fotografie, zátiší i módní snímky. Neměl jste období reportérské?
Neměl. Když jsem dostal šanci fotografovat módu, bylo mi čtyřicet. Učili mě koukat na hezké věci, říkali mi, ty nejsi reportér, nefotíš lidi, jací jsou, ale jací by chtěli být. Takže jsme stylizovali, opravovali, a já doteď mám tendenci každého upravovat, rovnat mu faldíky na košili. To v duchu dělám i s lidmi v metru i se zátiším... Nenosím s sebou foťák, nejsem pohotový zachytit okamžik. Radši vyfotím květy, ty se nepotí, nelíčí, nehýbou, jsou samy o sobě dokonalé... Ale teď je v módě fotografovat ty namačkaný lidi v davu, bezdomovce, pomačkané tváře – a to není nic pro mě.
