Startovala už čtyřikrát, ale cílem neprojela. Martina Jelínková-Růžičková věří, že jednou se to povede. „Pokud Velkou nedokončím, umřu nešťastná,“ říká.
PRAHA Zůstala pod čarou. Na nedělní Velkou pardubickou se chystá pětadvacet jezdců. A ona, jako šestadvacátá. Jediná ze sedmi žen, které se v historii slavného dostihu postavily na start. Zatím však nezbývá místo. Bezpečnostní limit zní jasně – pětadvacet, víc ani chlup.
Sedmiletého hnědáka Rubína přitom jezdkyně a trenérka Martina JelínkováRůžičková připravovala právě na ten velký den.
Naposledy startovala v roce 2006, potom ji přepadla nemoc. Výrazně přibrala na váze. „Už jsem byla životně zazimovaná. Dali mi kortikoidy, a ty nešly dolů. Ale když mi řekli, že to už nikdy neshodím, tak jsem se kousla. Kvůli chlapovi bych to nedělala. Kdyby mi řekl, že jsem tlustá, odpověděla bych, ať si najde jinou. Ale Rubínovi to říct nemůžu,“ usmívá se čtyřiačtyřicetiletá štíhlá žena.
Dcerka ji postrčila nejvíc Za poslední tři měsíce zhubla o šestnáct kilo. „Bylo to martyrium. Nejhorší je nejíst. Co bych dala za chleba! Jedla jsem zeleninu, dělenou stravu. A přidala jsem šíleně moc pohybu. Koupila jsem si běhátko a odporné posilovací přístroje, které nesnáším. Pravidelně na ně usedám v jedenáct večer, o půlnoci. Dřív to nestíhám,“ pokyvuje hlavou.
S majitelkou Rubína se dohodla, že usedne do sedla. „Prostě jsem to ještě chtěla zkusit,“ přiznává.
Její příběh je celý o lásce ke koním i o vzdoru. „Jsem holka z Prahy, která se narodila úplně mimo koňský svět. Byla jsem těžká, velká, bez kontaktů. Mám to fakt vydřený. I těch šestnáct kilo, co šlo dolů,“ říká přesvědčivě.
Před třemi lety měli svatbu s hercem Rudolfem Jelínkem. „Je úžasnej. Bojí se o mně, ale strašně mě podporuje. Prožívá to s ním celé divadlo. A překvapila mě desetiletá dcera. ‚Mamko, ty musíš,‘ řekla mi. To mě postrčilo nejvíc,“ vypráví.
Jednou začala pochybovat. „Tak jsem naložila koně a jela za Pepíkem Váňou, ať na mě mrkne na překážkách. A Pepa pak říká: ‚Marťo, klidně jeď, to se nezapomíná.‘ Vytryskly mi slzy, nevěřila jsem, že se ještě někdy vrátím,“ líčí.
Začala psát biografii. „Zatím se to jmenuje Jak jsem to nedokázala. Kdybych to dokázala, tak do toho dopíšu málem,“ dává najevo, že pořád věří.
Šanci teď dostane jen tehdy, když někdo z přihlášených vypadne.
„Nepřeju to nikomu. A když to nevyjde letos, do důchodu mám ještě daleko, jednou to zvládnu. Pokud Velkou nedokončím, umřu strašně nešťastná.“
