Ve svých počátcích ale Labyrint revue vypadala docela jinak. V roce 1991 ji založil - a dodnes vede - Joachim Dvořák. Dnes respektovaný nakladatel po roce 1989 začínal od píky. V pražské ulici Na Příkopě měl stánek s knihami a časopisy.
Na tuto zkušenost dodnes rád vzpomíná: „Byla to skvělá škola pro budoucího nakladatele. Hned na ulici jsem viděl, co se prodává, o co mají lidé zájem.“ Současně se nechtěl publiku podbízet, a proto se pustil do časopisu, který měl čtenářům pomáhat v orientaci v kulturních novinkách. První číslo byl dvojlist na novinovém papíře, první část tvořily recenze a druhou reklamy knižních nakladatelství.
Logo Labyrint revue, které časopis používá dodnes, vymyslela v roce 1991 anonymní obsluha xeroxu na Starém Městě, kam si Joachim Dvořák přišel připravit podklady pro první číslo. Muže za kopírovacím strojem poprosil, aby vymyslel časopiseckou hlavičku s písmenem L a s motivem labyrintu. Hotovo bylo na počkání. Joachim Dvořák toho muže od té doby nikdy neviděl.
Z novinového formátu Labyrintu se záhy stal barevný časopis vycházející desetkrát ročně. Protože se jeho výroba prodražovala, Dvořák začal vydávat knihy. Myslel si, že co vydělá na knihách, investuje do časopisu. To byl sice předpoklad mylný, ale od té doby Dvořák paralelně vydává časopis i knižní publikace.
Od roku 1997 vychází Labyrint revue jednou ročně. Tematicky zaměřený svazek vždy obsahuje ukázky ze světové literatury a výtvarného umění, včetně kvalitní obrazové přílohy. Vše je doplněno o eseje a teoretické texty, jejichž aktuálnost s časem nevyhasíná, ale naopak roste. Literární část má na starosti Ondřej Kavalír, výtvarnou Karel Císař. Oba se bezpečně orientují nejen na domácí scéně, ale i té zahraniční. Díky tomu Labyrint revue působí, jak by možná vypadala revue Světová literatura z šedesátých let, kdyby vycházela dodnes, jen jednou ročně a s větším důrazem na výtvarné umění a obecnější kulturní trendy.
Z Labyrint revue se již stala kulturní instituce, referenční zdroj a součást vysokoškolské povinné literatury. Mezi tématy minulých čísel se objevilo umění a kýč, archeologie, autoportrét, utopie nebo móda.
A právě vyšlo nové číslo 27-28 s podtitulem Přitažlivost dekadence. Na dvě stě sedmdesáti stranách přináší teoretické texty Susan Sontagové, Mateie Calinesca a Svetlany Boymové, ukázky z nových děl Miloše Urbana, Toma McCarthyho a Pedra Juana Gutiérreze, profil výtvarníka Daniela Pitína a sdružení Rafani. Vzhledem k loňskému fenoménu v podobě výstavy Decadence Now! nechybí ani rozhovor s jejím kurátorem Otto M. Urbanem. A jak je tomu zvykem již od úplně prvního vydání Labyrint revue, závěr patří informativní příloze, kde se můžeme dozvědět, jaké novinky v nejbližších měsících chystají naše přední nakladatelství a co připravují česká a moravská muzea a galerie.
