Od počátku je četl, ke všemu podstatnému dění se v nich vyjadřoval a poskytl listu nesčetně rozhovorů. Nejen o divadle nebo o filmu. Dvě jeho vyjádření uveřejňujeme.
„Vlastně se držíme pořád téhož. Jednou nohou jsme – jak říkáme – v Cimrmanově době, tedy na přelomu 19. a 20. století. Tu dobu, kterou jsme si kdysi dávno intuitivně zvolili, jsme myslím vybrali šťastně. Zvolili jsme éru, kdy se rodily moderní dějiny. Kolébka to byla přívětivá, pohledná, děťátko moderní civilizace slibovalo, že z něj vyroste krásné dravé a zdravé dítě. Jenže najednou se ukázalo, že moderní doba ochořela. Vypukla první světová válka a choroba vyhřezla strašlivým způsobem. Dějiny se začaly lámat. A my teď tyhle moderní dějiny žijeme: pořád nad námi visí nějaká hrozba...“
(leden 2001, v den, kdy se Zdeňkem Svěrákem dopsali svou hru Afrika)
„Veřejné mínění – to jest většinový názor – je nebezpečné zvíře, Vždyť se ohlédněme dozadu, o kolik diktatur se v demokratické společnosti zasloužilo veřejné mínění. Českou specialitou myslím je, že se tu těmi, kdo věcem opravdu rozumějí, vysloveně pohrdá. Slovo,elita‘ je v naší krajině nadávkou. A neuvěřitelně vysoko stouplo sebevědomí právě těch nejhloupějších. Nepochybně je to z velké části dědictví naší komunistické minulosti. Ale ani současný úpadek české politické kultury není bez viny. A my se můžeme jen dohadovat, co bylo dřív: mizerní politici, či mizerné veřejné mínění?“
(leden 2009, při udělení ceny Nadace angažovaných nestraníků Torzo naděje)
