Francouzský romantik Léo Delibes (1836–1891), současník Massenta, Saint-Saënse, ale i Bizeta, se udržel v povědomí diváků především díky svému baletu Coppélia. Jeho Lakmé měla premiéru v Paříži v roce 1883, v době, kdy se uzavřela tvorba Richarda Wagnera i našeho Bedřicha Smetany, Verdi završoval své mistrovství Aidou a Otellem, Čajkovskij se prosadil s Oněginem a Puccini teprve vstupoval na scénu s prvotinou Le Villi. Málokdo si dnes vzpomene, že Lakmé se těšila velké divácké oblibě až do poloviny padesátých let minulého století. Jen pražské Národní divadlo ji od roku 1884 do 1936 nastudovalo sedmkrát. Dnes se kromě nahrávek (v nichž excelují zejména Joan Sutherlandová nebo Nathalie Dessayová) objevuje většinou jen na koncertních pódiích v recitálech koloraturních sopranistek díky slavné zvonkové árii hlavní představitelky, případně dojemnému duetu Lakmé a její služky Malliky.
Hrdinové z knížky V Ústí ukázali, že operní podoba orientálního romantického příběhu nepovolené lásky bráhmanské kněžky a britského důstojníka z doby anglické koloniální nadvlády v Indii s jímavými melodiemi a barvitou instrumentací se dá s úspěchem hrát i dnes. Důvodů skvělého výsledku bylo hned několik a vzájemně se podpořily.
Vedle dramaturgické neotřelosti a škrtů, které napomohly dramatičtějšímu spádu inscenace, se především podařilo najít vhodnou představitelku pro mimořádně náročnou roli Lakmé. Uzpívat takový part, navíc v odvážně odhaleném orientálním kostýmu, chce kuráž – Anna Klamo ji měla. Její Lakmé je skutečně vábivě exotickou půvabnou kněžkou i dojemně oddanou milující dívkou, ale také zoufalou ženou, která pro zakázanou lásku obětuje svůj život, když opakovaně zachrání život svého milovaného. Klamo si rozvrhla pěvecké síly tak, že jí vystačily nejen na ona dvě nejslavnější hudební čísla, ale se ctí zvládla celou rozsáhlou roli.
Její zvonivý, lehce pohyblivý hlas se dobře hodil k lyrickému tenoru Jaroslava Kovacse. Ten coby důstojník Gérald postihl nejen suverenitu britského kolonizátora, ale i bezbrannost muže, který podlehne milostnému citu. V Ústí se podařilo dobře obsadit i další role – především věrnou služku Malliku díky Lence Schützové i přísného bráhmanského velekněze Nilakantha barytonistou Nikolajem Někrasovem.
Na úspěchu ústecké Lakmé se podílí i hudební nastudování dirigenta Norberta Baxy. Pod jeho vedením orchestr zprostředkoval opojnost i dráždivost Delibesovy kombinace francouzské lyriky a orientální hudby. Jiskru ovšem dodal inscenaci velice šťastný nápad režiséra Tomáše Šimerdy – pojal inscenaci jako živý sen kluka, který se nemůže odtrhnout od dobrodružné knížky. V jeho představách, odvozených z ilustrací tohoto typu četby, ožívá tajuplný hinduistický chrám, barvitý svět indického bazaru se svůdným tancem bajadér i lesní útočiště milenců.
Inscenace v jednoduchém scénickém řešení Vladimíra Soukenky s vtipnou rychlou proměnou chlapeckého pokoje v exotickou Indii i pestrými kostýmy, v nichž Mlada Šerých ctila britskou dobovou módu s turnýrami u dam a orientálním třpytem Indek, tak dala naivnímu kouzlu příběhů červené knihovny ten správný rámec a odstup.
V Ústí našli klíč, jak skrze klukovské snění uniknout sentimentu titulu, který už dramaturgové odepsali jako dnes nehratelný, a vrátit ho zpět do oběhu. Ústecký soubor pod vedením Tomáše Šimerdy tak navázáním na předchozí zdařilé inscenace potvrdil, že „divadlo na oblasti“ může mít i větší než oblastní význam. Bylo by hloupé, kdyby kvůli neuváženým úsporným škrtům radních měl zaniknout soubor, který opakovaně prokazuje svou uměleckou oprávněnost.
***
Léo Delibes: Lakmé
Režie: Tomáš Šimerda Dirigent: Norbert Baxa Choreografie: Vladimír Gončarov Scéna: Vladimír Soukenka Kostýmy: Mlada Šerých Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, 28. 1.
O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je operní kritička
Regionální mutace| Lidové noviny - Čechy
