ANALÝZA
BUKUREŠŤ/PRAHA „Studená válka skončila. Rusko není naším nepřítelem,“ dušoval se včera v Bukurešti americký prezident George W. Bush. Rusům ale tato slova při pohledu na agendu summitu NATO neznějí příliš přesvědčivě. Ještě se nestačili smířit s rozmístěním opěrných bodů americké protiraketové obrany v kdysi „jejich“ střední Evropě a už je pro ně přichystaná další hořká pilulka.
Bush přijel do Bukurešti s návrhem nabídnout Ukrajině a Gruzii tzv. akční plán členství, tedy předstupeň přijetí do NATO. Moskvu mohlo uklidňovat snad jen to, že proti tomuto plánu se staví i řada zemí aliance, zvláště Němci a Francouzi. „Domníváme se, že čas na to ještě nenazrál,“ prohlásila po příletu do Bukurešti německá kancléřka Angela Merkelová.
Obzvlášť nepříjemné jsou plány NATO s Ukrajinou a Gruzií pro loučícího se ruského prezidenta Vladimira Putina. Když poslední den roku 1999 střídal náhle odstoupivšího Borise Jelcina, nebyl to ani rok, co se Moskva musela smířit s přijetím prvních tří zemí bývalého východního bloku včetně Česka do NATO. Dva týdny po Putinově znovuzvolení prezidentem – 29. března 2004 – se pak aliance přijetím pobaltských zemí dostala až k ruským hranicím.
I tehdy Moskva dávala hlasitě najevo své výhrady, nyní ale bude její odpor těžší ignorovat. „Často přehlíženým faktem je, že třetina vybavení ruské armády přichází ze zbrojovek nacházejících se na Ukrajině,“ citoval včera deník The Financial Times nejmenovaného velvyslance při NATO. Příčin ruského odporu je ale víc. V ukrajinském Sevastopolu kotví ruská Černomořská flotila a země, ne nadarmo v minulosti přezdívaná „sýpka Evropy“, je klíčová i pro ruskou ekonomiku. A Moskva svými uzávěrami kohoutů se zemním plynem už v minulosti ukázala, že si svůj vliv umí hlídat.
Jenže tak, jak Putin na konci své prezidentské éry nechce přijít o zásluhy obnovitele ruské síly, stojí o zachování politického odkazu i zanedlouho odcházející Bush. „Postoj mé země je jasný – NATO by mělo přivítat Gruzii a Ukrajinu v akčním programu členství,“ zopakoval včera. Bush by rád přiblížením obou bývalých sovětských republik k Západu přidal další položku do své agendy šíření demokracie.
Odpor Ruska a některých „starých“ členů NATO ale není jediným zádrhelem. V případě Gruzie je totiž velkým rizikem její vnitřní nestabilita: nedávno tam byl krátkodobě vyhlášen výjimečný stav, problematické jsou navíc separatistické oblasti Abcházie a Jižní Osetie. Pokud by tam vypukl konflikt a Gruzie jako členský stát NATO by z jeho podněcování obvinila například Rusko, teoreticky by mohla požadovat aktivaci 5. článku alianční smlouvy o kolektivní obraně.
Bush s Putinem se pokusí sjednotit své politické odkazy na víkendovém summitu v ruském Soči. Mluví se o uzavření jakéhosi strategického partnerství či o různých obchodech: ruský souhlas s radarem za zpomalení alianční cesty Gruzie a Ukrajiny, případně za ruskou pomoc s Afghánistánem. Pro budoucnost ale bude důležité také to, co včera oznámil Bílý dům: v Soči bude kromě Putina i jeho nástupce Dmitrij Medveděv, který si odkaz teprve začíná budovat.
***
„Studená válka skončila. Rusko není naším nepřítelem,“ dušuje se Bush.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
