Až do konce bude se nás dotýkat, jak se mladí historikové budou bez viny mýlit v hodnocení našeho života.
Zrovna v tuto dobu před dvěma lety pozvalo mě jedno gymnázium ke zvláštní akci. Studenti si tam jeden den hráli na „reálný socialismus“. Do programu patřila i závěrečná beseda, kterou vedl historik a redaktor těchto novin Petr Zídek. Seděl jsem v sále. Měl vykreslit tu dobu; cítil jsem, jaký těžký úkol má. A uvědomil jsem si, jak obtížné, až nepatřičné je soudit nějaký úsek dějin dnešními měřítky.
Tehdy mi napadlo volné přirovnání k fyzice: každou inerciální soustavu můžeme pozorovat a měřit zvenčí, ale pochopit děje uvnitř je možno jenom v ní. A nejomylnější je morální hodnocení zevně. Takto se dívám například na všecky úvahy o tom, jak se měl v roce 1938 chovat prezident Beneš. A teď mi to napadlo při čtení některých článků o práci cestovatelů H&Z v těchto novinách.
Jak nevlídný a nechápavý pohled tu podal právě historik Petr Zídek. Ptal jsem se v duchu, proč to potřeboval. A myslím, že to bylo z nesprávně aplikované ctnosti historika morálně vykládat minulost. Historik má sbírat fakta a dokumenty, nalézat souvislosti. Morální soud je na nás: bude to beletrie. Ti muži, Hanzelka a Zikmund, se na svou cestu a životní činnost připravovali, jako by žádný režim ještě nebyl. Po jejich startu se poměry změnily: měli se vrátit z cesty? Svou ideu i cestu opřeli o nějakou hmotnou základnu: té chtěli a měli být užiteční. Když se její povaha nějak vlivem politiky změnila, pro ně fungovala podle dohody. Plnili svůj plán. Když se ukázalo nutným vstoupit do KSČ, bylo to, jako by museli překročit řeku, kterou v mapě neměli. Morální hodnocení...? Víme, že vedoucí symfonického orchestru nebo hokejového mužstva musel se před cestou za hranice zavázat k čemu...? To ať se posuzuje podle toho, jak potom jednal. Kdo poslouchal jejich hudbu a díval se na jejich hru, kolaboroval? Petr Zídek našim mužům vytýká, že si nechali cenzurovat knihy: k soudu bylo by tu porovnat to, co z knihy vypadlo, s tím, co zbylo. Také úkol, mladí badatelé! Zídek také píše, že jejich důvěrné zprávy z některých zemí byly jako zprávy agentů z rozvědky těch zemí: to je zjištěno? To mě zajímá. Až nepochopitelným výšinem z jeho titulu je jeho otázka, „kolik ze sedmi milionů exemplářů se prodalo v zemích, jejichž obyvatelé mohli svobodně psát a cestovat“. Přidávám se k nápadu, aby se to zjistilo. Pravdivá je poslední věta: „V normálních poměrech by jejich knihy měly sotva větší náklad, než mají dnes.“ (LN 12. 3.) Ano, to byl jejich význam.
O několik dní později (17. 3.) vyšel tu článek s titulkem Knihy H&Z slušný člověk nečetl. Jeho autor, žárlivý stařec, jenž je zřejmě četl, pokládá miliony čtenářů za neslušné. Autora s ohledem na jeho i svůj věk nejmenuju. Když se paní Vaculíková divila, proč to tyto noviny otiskly, řekl jsem, že to bylo správné: aby se vidělo, jaká sprostost a pitomost existuje.
Mnohokrát měl jsem důvod přemýšlet o mladých soudech našich starých životů. Jsou živočišně pochopitelné. Vědecky, historicky je to však úkol jiný, těžší. Jednoho chmurného listopadového dne za „reálného socialismu“ napadla mi věta, kterou odkazuju mladým historikům: Všecky děti mohly svůj lampion nést jen v takovém průvodu, jaký tenkrát šel.
