Jsem spoluautorem a režisérem hry Tajemství Zlatého Draka v Národním divadle Brno. Jsem tím člověkem, který pozval Daniela Landu do Národního divadla. Naše společné představení vidělo rok po premiéře více než 20 000 diváků, téměř vždy se po představení tleská ve stoje. Takový ohlas v kontextu celé České republiky nepamatují ani nejstarší členové souboru činohry. Zlatý Drak je již nyní nejúspěšnějším představením v historii činohry Národního divadla Brno. Velmi pozitivně se o něm vyjádřila velká řada předních intelektuálů této země. Diváci si prostě zamilovali tento příběh obrácení jednoho policajta k vyšším duchovním hodnotám. Je to o možnosti změny, o naději.
Dokument Eriky Hníkové Landův lektvar lásky však líčí něco zcela jiného. Předvádí klasickou ukázku mediální manipulace, kdy si tvůrci vytvořili předem názor, do něhož se snaží neumětelsky vměstnat různé informace. S trpělivostí jsem jim vysvětlil celý koncept Zlatého Draka. Oni ale chtěli „zkoumat“, zdali je Daniel Landa nebezpečným manipulátorem. Takže se místo hodnověrných informací o představení pouze schematicky dozvídáme, že je Zlatý Drak jakýmsi podivným hybridem, který nemá ani hlavu, ani patu. Sestřih záběrů z představení, z generálky a z protestní hříčky studentů - to vše vytváří v hlavách diváků, kteří Zlatého Draka přímo neviděli, jenom neuvěřitelný zmatek. Většina z těch, kdo Tajemství Zlatého Draka viděli,ví, že tato inscenace má esteticky vytříbený vizuální a vypravěčský styl i že její poselství je naprosto zřetelné, nezaměnitelné. Sám jsem dokumentaristou a za film Pokusná zvířata, kde vystupoval např. Václav Bělohradský, jsem obdržel cenu na Akademia film Olomouc za nejlepší přírodovědný dokument roku. Takže „trošičku“ dokumentaristům do kuchyně vidím a jsem pobouřen, jak Erika Hníková zneužila naší důvěry a pouze zkreslila a zkarikovala naše vystoupení.
Místo mého vysvětlení záměrů inscenace vypadám v dokumentu jako zfetovaný blázen, pro něhož je hlavním tématem, jestli Daniel Landa na Vyšehradě levituje. Tímto dokumentem by se měl zabývat etický panel České televize, protože zde jako „nezávislý politolog“ vypovídá např. šéf českých anarchistů pan Slačálek.
Režisérka klade účelové a zavádějící otázky svým respondentům a z obyčejných diváků, kteří na představení přijeli, dělá téměř nesvéprávné a povrchní glosátory. Staňte se kamarádem Daniela Landy a nebudete se stačit divit! Mediální vesnice si z něho udělala národního morálního otloukánka. Je to doslova štvanice, která se teď přenáší i na jeho přátele.
Před vznikem Zlatého Draka jsem byl médii hýčkán jako jeden z nejpůvodnějších tvůrců a režisérů českého divadla. Dnes se o mých představeních v Národním divadle (!) v médiích téměř mlčí. Je to ostrakizace, kterou bych nikomu nepřál zažít na vlastní kůži. Jako skladatel se zabývám především vážnou hudbou, ale hrál jsem i v rockové skupině Dunaj, takže vím, o čem mluvím, když říkám, že hudební tvorba Daniela Landy je mimořádná v kontextu celé české rockové pop music. Je až zábavné, jak si jeho duchovně vyzrálé texty, které by mohly směle vycházet v esoterní revue, zpívají na koncertech desítky tisíc diváků. Je to pozoruhodný fenomén, jenž by bylo dobré analyzovat, to by ovšem novináři museli myslet a nejen kádrovat.
Zdenek Plachý, šéf činohry Národního divadla Brno
