Marie (77) a Ladislav (83) Mezerovi, spolu 57 let Poprvé se Marie s Ladislavem spatřili na tramvajové zastávce u Orionky na pražských Vinohradech před osmapadesáti lety. „Nastoupil do stejné tramvaje a vystoupili jsme také stejně,“ vypráví Marie. „Šel za mnou a pořád na mě koukal. Bylo mi to dost podezřelé,“ směje se Marie, která tehdy netušila, že měli stejnou cestu, protože pracovali ve stejné organizaci. Poprvé ji Ladislav oslovil na plese. „Moje maminka to komentovala slovy: takové vysoké chlapce jsi mívala, holčičko, a teď takový prcek,“ vypráví se smíchem. Láska na první pohled to ale nebyla.
„Doutnalo to pomalu,“ vzpomíná Ladislav a Marie dodává: „Když jsme spolu poprvé tančili, ani náhodou mě nenapadlo, že se vezmeme a budeme spolu tolik let. Připadal mi namyšlený.“ Jenže Ladislav měl jednu velkou přednost: uměl hrát na kytaru. A to byl trumf, který fungoval na ženy jako magnet. Nakonec zabral i naMarii. Po dvou letech chození byl z doutnání oheň. Ještě když byl Ladislav na vojně, měli svatbu. Po manželově návratu žili Mezerovi každodenní život: Marie pracovala jako knihovnice, Ladislav byl inženýr, jistou dobu působil na ministerstvu spotřebního průmyslu.
I když se Mezerovi mají moc rádi, přiznávají, že u nich byla občas „Itálie“. „Já si ale nedovedu představit, že bych byl s někým jiným než s Marií. Každý den, co bych nebyl s touhle holkou, by byl promarněný,“ vyznává se ze vztahu ke své ženě Ladislav a pokračuje: „Máme velké štěstí, že se nám povedla dcera a vnouček, nyní právník na ministerstvu dopravy. Ještě pořád máme možnost těšit se na nějaké to divadlo, procházku, měsíc v úplňku. Říkáme si: díky za každý nový den!“
Jak se dá přežít 57 let s jedním partnerem? Marie odpoví bez zaváhání: „Díky smyslu pro humor.“ Manžel ji doplňuje: „Za ta léta jsme si vypěstovali určitý souzvuk názorů na věci a skutečnosti, co nás obklopují. A když se neshodneme, tak svůj odlišný názor respektujeme.“
A co láska? Je to, co k sobě cítí, pořád ještě láska? „Já vám to řeknu na příkladu,“ ujímá se slova Ladislav, „většina mých vrstevníků prchá z dosahu domácností, aby nemuseli trávit čas se svými manželkami. Já z domova neprchám. Jsem rád, když jsem se svou ženou. Nedovedu si lepší partnerku představit.“
Sedmapadesát let spolu, a pořád je to láska. Okořeněná humorem i občasnou výměnou názorů. To k životu patří. Stejně tak jako úvahy o tom, jak ten život jednou skončí. Marie říká žertem, že hlavně nesmí umřít první ona - kvůli jejich psovi. „Já tomu našemu psovi říkám: modli se ke psímu pánubohu, abych tě dochovala, protože kdybys zůstala jen s pánem, nedostala bys ani žrádlo, ani vodu, jako naše nebohá andulka,“ směje se, ale v okamžiku, kdy její muž na chvilku opustí místnost, zvážní: „Můžu ještě něco říct? Já bych chtěla dodat, že mě manžel nikdy nenechal na holičkách. Staral se o mě obětavě v době mé těžké nemoci. Byla jsem si jistá, že se na něj můžu spolehnout. A to je vlastně asi ta láska. Když je člověk s tím druhým v dobrém i ve zlém.“ Nejromantičtější chvíle: Ladislav: Každý společně strávený měsíční úplněk.
Nejhorší hádka: Marie: Strašně jsme se pohádali kvůli nějaké pitomosti. Manžel mě zamknul v pokoji, jenže já jsem chtěla jít na koncert, řekla jsem mu, aby mi otevřel. Neotevřel. Tak jsem se podívala po pokoji - co je tady jeho? A vida - kytara! Křikla jsem: Jak mě nepustíš, rozbiju ti kytaru. Nepustím, odpověděl. Měl to, co chtěl. Kytara byla na kousíčky. Jak se oslovují: Ladislav: říkám jí Mařenko nebo Pepo.
Marie: já mu říkám Pepíno nebo Láďo.
Věra (70) a Karel (76) Novotní, spolu 48 let Věra a Karel Novotní se seznámili v roce 1958 v Janských Lázních, kam jezdili na léčení po dětské obrně. „Nebýt obrny, tak jsme se nesetkali,“ usmívá se Věra, jíž bylo tehdy osmnáct. Ani u Novotných to ale nebyla láska na první pohled - každý měl v lázních svoje přátele a trvalo další rok, než se tam sešli znovu. „Zrovna jsem vycházela z jídelny, Karel přijel na motorce a smykem zastavil těsně u mě. Nevěděla jsem nic lepšího než říct: Svez mě. A už to bylo,“ vypráví Věra. „Po čtyřech letech jsme pak do toho bouchli a vzali se,“ dodává její muž. Věra začala pracovat v Praze v mzdové účtárně Jawy a Karel nastoupil do osvětlovací techniky v Československé televizi.
Když Věra vzpomíná na začátky jejich vztahu, usmívá se. „Chtěla jsem černého, chlupatého, kudrnatého chlapa - splnilo se mi jen to poslední. Ale jinak je to ten nejlepší! Je spravedlivý, čestný a má absolutní hudební sluch,“ vypočítává.
Často se stává, že manžele drží pohromadě jen děti. Manželství Novotných zůstalo bezdětné, a přesto se nikdy neopustili. „Uvažovali jsme i o adopci, ale nakonec jsme si to rozmysleli a pak už jsme se k tomu nevraceli, i když zkraje to bylo kruté,“ vysvětluje Věra.
Pokračování na straně II Láska po padesáti letech
Dokončení ze strany I
Letos v červnu oslaví manželé Novotní 48 společných let. Jak se to dá takovou dobu vydržet? „Pořád něco děláme, nikdy se nenudíme,“ říká Věra. „Karel denně čte Lidové noviny, to mu vydrží na dvě hodiny. A hlavně je velký muzikant - hraje na harmoniku a na klavír. Každý týden chodí hrát do domova důchodců v Podolí a v létě ještě na loď Moravia. A já zase přispívám do časopisu naší Asociace Polio, kde jsem taky ve výboru, každý rok pořádáme festival na kolonádě v Janských Lázních, jezdím na naši zahrádku, ráda nakupuju,“ podívá se šibalsky na manžela.
Hlavní je podle nich tolerance. „No a pak hlavně u ženy je důležitá schopnost schovat případné neshody takzvaně pod zástěru, ukočírovat vztah, aby se nerozpadl,“ domnívá se Věra. „Já bych mladým lidem poradila, aby si ty rozvody dobře rozmysleli. Kamarádky toho pak litovaly. Říkaly, že ten další byl zase úplně stejný.“
Občas se ale samozřejmě objeví i drobné neshody. „Třeba když si připravím věci, že půjdu ven, a Karel mi je mezitím zase sklidí,“ snaží se na něco si vzpomenout Věra, ale hned dodává, že manžel zase myje nádobí a umí i uvařit báječný guláš nebo sekanou. Manželství podle nich pomáhají udržovat i drobné rituály. „Každé ráno se pozdravíme a dáme si pusu,“ popisuje Karel.
Nejtěžší zkoušce jejich manželství Když v roce 2008 Karel onemocněl a musel na několik operací, Věra se trápila tak, že zdraví vypovědělo službu i jí. „Dolehl na mě strach, že bych o něj mohla přijít. Zhubla jsem dvanáct kilo, nechodila jsem ven. Ale pak jsem si řekla, přece to nevzdáš a nenecháš ho tady samotného! No a dostala jsem se z toho.“ Novotní si proto nejvíc váží zdraví. „A maličkostí. Třeba že zítra spolu půjdeme nakupovat do Arkád na Pankráci,“ směje se Věra. „A já tam budu jezdit vozíkem jako šašek,“ dodává naoko rozzlobeně Karel, ale očima se při tom na Věru usmívá.
Nejromantičtější chvíle: Věra: Když dostal Karel v Televizi k padesátinám zájezd do Tučep v Jugoslávii, kde jsme bydleli v hotelu.
Největší hádka: Karel: Jejda, těch bylo! Jenže jak říkala naše maminka, člověk se nemá zlobit než do západu slunce. Takže my se vždycky před spaním udobříme.
Jak se oslovují: Věra: Říkáme si Marlu. Mám totiž o sedm let mladší sestru, která v době, když k nám Karel začal chodit, měla copánky. Tahal ji za ně a ona mu říkala: Nech toho, Karluňáku, Marluňáku! A z toho nám pak zůstalo oslovení Marlu.
Věra (80) a Josef (83) Kolářovi, 59 let spolu My jsme se vzali díky tomu, že jeden profesor onemocněl a oni pak spojili naše třídy,“ vypráví bývalý koncertní mistr ve hře na violoncello Josef Kolář. „Oba jsme tehdy studovali brněnskou konzervatoř, já chodil do instrumentální třídy, Věra do taneční.“
Vzali se, když Věře bylo dvacet, a Josef pak odjel na AMU do Prahy, zatímco ona studovala JAMU v Brně. Necelé dva roky za sebou manželé museli jednou měsíčně dojíždět. Do hlavního města se stěhovali už s roční dcerkou, v Praze se jim pak narodila ještě tři další děvčata. Oba manželé pracovali - paní Věra tančila mj. v divadle D34 E. F. Buriana, pan Josef působil jako koncertní mistr v Armádním uměleckém souboru a přivydělával si i hraním v koncertní kavárně nebo v krematoriu.
Jak se dá zvládat tanec, zájezdy s divadlem, hudba a k tomu čtyři děti? „Já jsem nedělal nic,“ sebekriticky přiznává pan Josef, který musel denně cvičit hru na violoncello. Paní Věra dodává: „My jsme měli obrovské štěstí, že v domě, kde jsme bydleli, byli lidé, kteří neměli děti a ochotně naše děcka hlídali. A taky jsem měla hodnou tetu, která se hodně starala.“
„Dneska máme jedenáct vnoučat, šest pravnuček a dvě další jsou na cestě,“ pochvalují si manželé a dodávají, že polovina jich zdědila hudební nadání.
Na otázku, jestli v něčem udělali chybu, odpovídají Kolářovi svorně: „Že jsme se někdy hádali pro malichernosti.“ Třeba když pan Kolář nenatáhl hned hodiny. „Já nevím, proč by všechno mělo být hned,“ říká Josef a Věra mu s úsměvem oponuje: „A já zas nevím, proč bych měla na všecko čekat.“ Pan Josef také uznává, že mají jiný přístup k úklidu: „I když se snažím, tak nemůžu vždycky všechno uklidit do šuplíčku a pak to zase ráno vyndat.“ Na rozchod však nikdy nepomýšleli. „To pro nás bylo nepředstavitelné,“ odpovídají jednohlasně. Hodně je posilovala víra. „A také láska, láska, láska, trpělivost a schopnost odpuštění,“ dodává paní Věra a její muž místo odpovědi cituje básníka Ščipačeva: „Láska je dobrá píseň a dobrou píseň složit těžké je.“ Nejromantičtější chvíle: Věra: Když se křtila naše vnoučata. Ten pocit, že my dva máme za sebou průvod. Největší hádka: Josef: Snad jednou, když jsem se vrátil ze zájezdu z Japonska a doma byl nový klavír. Myslel jsem, že to ještě nebylo potřeba.
Věra: Ta vojna a mír, to se zkrátka střídalo.
Jak se oslovují: Josef: Já Věru neoslovuji. Nechci, aby mi to jméno zevšednělo. Naše komunikace funguje bez oslovení, jako když se přenášejí myšlenky.
Každý den, kdy bych nebyl s touhle holkou, by byl promarněný. Ladislav Mezera
