Láska je velice pevně zakotvena v evoluční historii člověka, v jeho biologii i biochemii. Byla zřejmě naprogramována do našich genů, protože pomáhala udržovat pospolu lidský pár po dobu nezbytnou pro výchovu potomků až do prvých známek jejich samostatné životaschopnosti.
K naší škodě je toto genově zakotvené období omezeno na pouhé asi čtyři roky. Toto „čtyřroční pokušení“ se dosud zcela zřetelně projevuje na statistice rozvodů. Existuje jasný vrchol rozvodovosti ve čtvrtém roce po sňatku. Další dítě však posunuje následný známý nový vrchol rozvodovosti na sedm roků po svatbě. Jiné doklady ukazují, že romantická zamilovanost netrvá většinou déle než jeden rok.
Romantická láska není tedy věčná ani výlučná a je třeba na ni pohlížet jako na dynamický proces. Na rozdíl od pojetí lásky v umění to také není zvláštní stav srdce nebo duše. Z pohledu endokrinologie jde spíš o hru hormonů a přenašečů nervových vzruchů v mozku. Podle některých autorů snad přímo o chemickou intoxikaci organismu.
Není divu, je-li pro někoho zamilovanost stresem, protože chemické cesty a hormonální faktory jsou u lásky zřejmě podobné jako u stresu. Jiní autoři dokonce hledají spíš paralelu s pochody typickými pro závislost, které ovšem také nejsou příliš jasné a v nichž zřejmě neurohormony budou hrát důležitou roli.
Stres ze zamilovanosti Řada autorů se přidržuje časového rozdělení lásky na fázi romantické lásky, na dobu jejího naplnění a na konečnou fázi, jejíž hlavní úlohou je reprodukce a starost o potomstvo.
O romantické zamilovanosti panovala představa, že v ní hrají roli adrenalin, noradrenalin a jejich metabolity - a také stresový steroidní hormon kortizol a jeho regulátory.
V období naplněné lásky by snad měly hrát roli endorfiny a dále látky s výrazným účinkem na mozková centra pocitu libosti.
Ve fázi péče o potomstvo dominuje podle posledních názorů vliv oxytocinu a vasopresinu. (chemických sloučenin organického původu - pozn red.)
V prvé fázi romantické zamilovanosti je láska snad excitací stresového charakteru. Je řada dokladů, že stresové situace usnadňují tvorbu nových sociálních vazeb i intimních svazků u lidí i u zvířat. Euforie při zamilovanosti by pak byla pochopitelná proto, že v ní rozhodují metabolity hormonů dřeně nadledvin: dopamin, noradrenalin a zejména fenylethylamin.
Mohou však být spíše známkou psychické nepohody, jak o tom svědčí jejich vyšší hladina u mužů a žen v rozvodových situacích, v manželských hádkách apod. V těchto stresových situacích je kromě adrenalinu také zvýšena hladina ACTH ( anglická zkratka hormonu předního laloku hypofýzy, který řídí činnost kůry nadledvin -pozn.red.) a kortizolu.
V souvislosti se skupinou těchto látek byla - spíše v úvahách -věnována pozornost životně důležitým aminům, které jsou svými účinky do jisté míry blízké amfetaminům. Amfetaminy mají typický charakter návykových drog a zamilovanost skutečně může být jistou formou narkomanie. Některé drogy na bázi amfetaminu zvyšují pocit blízkosti a lásky k ostatním, mění emoční a sociální chování, ale také vedou k poruše kognitivních funkcí.
Bylo prokázáno, že romantická láska je provázena snížením transportéru destičkového serotoninu, podobně jako je tomu u některých psychóz anebo u patologické žárlivosti, a že zamilovanost je také spojena s významným zvýšením nervového růstového faktoru (NGF). Ten měl dokonce pozitivní korelaci s intenzitou romantické lásky a po 12 až 24 měsících postupně, jak se romantická láska měnila na stabilní stav nebo vyprchala, se hladina NGF normalizovala a nebyla odlišná od kontrolní skupiny.
V této spojitosti je jistě zajímavé, že hladina některých neurotropinů, včetně NGF, se zvyšuje při líbání a že se touto cestou zmírňují i alergické kožní reakce.
Podobný přístup k studiu zamilovaných párů jako autoři zabývající se neurotropiny měla i skupina kolem profesorky Marazzitiové při studiu změn steroidních hormonů u zamilovaných.
Srovnávala zamilované nejen s běžnými páry, ale sledovala je po dobu delší než rok, kdy už pak nešlo o lásku romantickou. U všech zamilovaných zjistila vyšší kortizol a snížení FSH (hormon podporující růst vaječníkových váčků -pozn.red.) a u zamilovaných mužů snížení testosteronu, což je ve shodě s hormonálním obrazem zamilovanosti jako stresové situace. Pozoruhodné v práci Marazzitiové je však zvýšení testosteronu u zamilovaných žen v kontrastu s jeho poklesem u mužů.
Zamilovanost však nelze ztotožňovat se sexuálním vzrušením, které má zcela jiné fyziologické charakteristiky, i když se někdy oba tyto stavy setkávají.
Nejen zamilovanost, ale i odloučení partnerů v úzkém svazku vede ke stresové reakci systému hypotalamushypofýza-nadledviny.
Skoro jako opiát Navázání sociálních vazeb ulehčuje nástup fyziologického stavu se sníženou úzkostlivostí a redukovanými negativními pocity. Skutečně také u většiny zamilovaných počáteční stadium vzrušení přechází do stadia, které se vyznačuje pocitem bezpečí, klidu a vyrovnanosti a které je ovládáno jiným typem hormonů.
Převládá zřejmě vliv endorfinů, látek, které své působení uplatňují přes stejné receptory jako opiáty. Opět tedy jakási forma závislosti, ale odlišná od fáze prvé. Na rozdíl od amfetaminových derivátů nejsou endorfiny produkovány nadledvinou, ale převážně mozkem, a mají nikoli excitační, ale zklidňující a bolest tišící účinek.
Náklonnost, ale i závist Dalším hormonem, který již skutečně patří k reprodukčním biologickým regulacím, je oxytocin. Doménou jeho působení je vlastně již další fáze lásky. Je produkován hypotalamem a uvolňován z hypofýzy -mimo jiné při milostném aktu -a způsobuje kontrakce hladkého svalstva. Oxytocin je spojován spíše se ženami než muži. Pod jeho vlivem totiž dochází u žen k porodním stahům i k ejekci mléka. Ale je i významným hormonálním regulátorem sexuálního a mateřského chování nebo pozitivních sociálních kontaktů snižujících úzkost.
Snad působí i na matky, aby se mazlily se svými dětmi, a asi podobnou účinnost má i na aktivitu mezi ženou a mužem. Zvýšené vyplavení oxytocinu je součástí biochemických dějů při orgasmu: u mužů při sexuálním vyvrcholení stoupá jeho hladina několikanásobně a u žen dokonce ještě více než u mužů. Jeho hladiny se zvyšují tělesným kontaktem.
Oxytocin vyvolává i pocit uvolněného uspokojení a náklonnosti a je evidentně antistresovým působkem. Podle posledních poznatků zvyšuje vzájemnou důvěru mezi lidmi, ale na druhé straně také závist a škodolibost. Podání oxytocinu nebo zvýšení jeho hladiny dotykovým kontaktem se zvířaty může zmírnit příznaky autistického chování.
Hladiny oxytocinu u žen i mužů jsou podobné a receptory pro tento hormon se nalézají v řadě tkání, zejména v míše, u obou pohlaví. Oxytocin byl také označen jako „hormon věrnosti“. Řada poznatků na zvířatech ukázala, že je značný rozdíl v počtu a lokalizaci oxytocinových receptorů mezi blízkými druhy hrabošů, z nichž jeden (Microtus ochrogaster) je monogamní a žije v sociální struktuře více zvířat, zatímco jiné (Microtus pennsylvanicus a M. montanus) jsou polygamní a žijí solitérně.
Že je oxytocin skutečně faktorem pro monogamní chování a péči o mláďata u samců M. ochrogaster, lze prokázat také tím, že monogamní chování je možno zrušit injekcí antagonistů oxytocinu (tokolytikum atosiban).
V partnerském vztahu, dvoření, věrnosti, v péči o mláďata a vztahu k ostatním jedincům svého druhu hrají oxytocin a vasopresin významnou úlohu. Tyto „hormony lásky a strachu“ jsou podle současného stavu našich vědomostí důležitým faktorem psychosociálních vztahů obecně.
Stále zůstává záhadou, proč právě ten jeden nebo ta jedna pravá mezi tisíci vyvolávají ony sekvence sekrecí hormonálních drog a afrodisiak a proč ani co nejsprávněji v lékárně namíchané hormonální koktejly nemohou působit jako nápoj lásky. U některých živočichů nacházíme pro tato zprostředkování biologické důvody, například ve feromonech, v zásnubních rituálech a schématech dvoření, ale u člověka jsou zřejmě tyto signální soustavy mimo (hlavní) provoz.
Tolik zatím dodávají k otázce lásky naše znalosti o hormonech a endokrinologie. Snad v budoucnosti budeme moci ordinovat antihormony proti nešťastné lásce nebo působky posilující partnerskou věrnost. Doufám ale, že láska zůstane ještě dlouho elixírem složeným z ingrediencí tělesných i duševních, z reality i imaginace, poezie i bušení srdce, i když snad i trochu z kortizolu, endorfinů a oxytocinu.
***
Zamilovanost může být skutečně jistou formou narkomanie
O autorovi| Autor je profesor, MUDr.a RNDr. ; V Endokrinologickém ústavu v Praze založil oddělení steroidních hormonů, které v šedesátých až osmdesátých letech vedl. V letech 1990-2000 byl ředitelem Endokrinologického ústavu. Je členem Učené společnosti ČR.
Článek byl převzat z říjnového čísla časopisu Vesmír. Text zkrátila a mezititulky doplnila redakce LN.
