Oscarová noc byla pro tvůrce filmu Smrt čeká všude slavná – z devíti možných získali těch zlatých sošek šest. Mezi těmi z nich, kdo zůstali „jen“ u nominace, byl i představitel hlavní postavy seržanta Jamese Jeremy Renner. Dalo se to čekat, jeho výkon se vymyká konvenci „hereckého koncertu“ a právě takové jsou při podobných příležitostech jako Oscaři vyzdvihovány (nic proti laureátovi Jeffovi Bridgesovi).
Postava, kterou Renner ve filmu Kathryn Bigelowové vytvořil, člověku utkví v paměti. Na adrenalinu závislý bojovník, v jehož nitru se přetlačují vzrušení, humanita a fascinace nepochopitelným světem, kam vyjíždí likvidovat nastražené nálože a v němž gesto, nečitelný pohled kolemjdoucího nebo smetí na ulici mohou znamenat stopu čekající smrti.
Dosáhnout ve filmu takové plasticity není vůbec jednoduchá věc a na straně herce to může vyžadovat i trochu pokory. Ochoty stáhnout se do pozadí, netvářit se jako zprostředkovatel momentálních rozmarů herecké múzy. Postava seržanta Jamese je tak silná mimo jiné i proto, že ji Jeremy Renner jakoby nehrál – jeho tvář je šifra, ne lexikon emocí, jež mají divákovi pomoci danou postavu interpretovat.
„Koncertující“ herec nabízí odpověď třeba ještě dřív, než diváka vůbec stihla napadnout otázka. Rennerova poker face, ale s žádným rozuzlením nepřichází. Je to projekční plocha, kam je možné promítat všechny ty hrůzy, jež jsme spolu s nehybnýma očima seržanta Jamese viděli, ptát se, jak to viděné ovlivnilo či změnilo mysl té postavy, její duši, dojít k jakémusi tušení. Má to svou logiku, když v rámci večera, který je oslavou pofiderních jistot, nebyl oceněn ten, kdo divákovi umožnil hloubku, jež je skoro vždycky znejišťující.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
