Zaznívají-li v těchto dnech nebojácná slova o homosexuálních mafiích, jež vládnou naší společnosti, spěcháme, abychom si na tématu též přihřáli (ha, ha, ha!) svou polévku. I bez odborářské pobídky bychom byli rádi ztratili pár slov o novém albu newyorských The Magnetic Fields, stejně jako o blížícím se vystoupení kanadského mladíka Owena Palletta, který natočil písňové nezávislé album s doprovodem Českého symfonického orchestru. V nastalé situaci je ovšem přímo naší povinností nemlčet: ano, jsou i zde, infiltrují svou muzikou naše iPody a archivy, jsou zákeřně invenční a začal to už Čajkovskij. Předák Jaromír Dušek by věděl podrobnosti.
Když před měsícem uveřejnil webový portál Musicserver zprávu o albu Owena Palletta a nadepsal ji „Fantasticky teple popová polyfonie“, neudržel jsem se a udělal tu pošetilost, která je dobrá jen ke ztrátě času: napsal jsem cosi do diskuse. Ve zvuku písní pro smyčce, hlas a elektroniku totiž pochopitelně nikdo nepozná sexuální orientaci autora. Slyšíte citlivost, talent, píli a vynalézavost - ale ne národnost, příslušnost k víře, volební preference nebo s kým ten kluk spí. Média, která marně přemýšlejí, jak upoutat, si ale berou homosexualitu do pera, čímž z ní dělají kontroverznější téma, než jakým je. Snad by měli laureátu kanadské národní hudební ceny svůj titulek na úterní koncert do pražského Roxy/NoD hrdě donést, když si za ním tak stojí.
Alba amerických The Magnetic Fields se u nás nikdy neprodávala ve velkém: už proto, že vůdčí duch kapely Stephin Merritt je až akrobaticky hravý textař a že víc než rocková je kapela kabaretněnadžánrová. Merrittova hvězdná chvíle nastala na přelomu milénia, kdy s Magnetic Fields připravil trojalbum 69 Love Songs. Skutečně napsal devětašedesát nových milostných písní, které v rozjíveném multistylovém balábile připomínaly Bílé dvojalbum od Beatles - až na to, že ironicky připomínaly Nicka Cavea, Abbu, tradiční country i punkový nářez... Merritt už tady provádí mateník s ženskými a mužskými rolemi (třeba: holka vypráví písničku v mužském rodě, muž zpívá vyčítavou vzpomínku na armádního důstojníka...): ale upřímně řečeno, zdá se mi, že to dělá hlavně jako další vrstvu hry, a ne coby manifestaci své - americkými novinami dávno přijaté - homosexuality.
Podobná atmosféra vyzařuje i z letošní novinky nazvané Realism. Je to druhé z volně spjatých alb - předchozí neslo název Distortion a kromě „zhroucení“ ve vztazích přineslo i distorzi zvukovou. Merritt a spol. nahráli všechno rozmazané a zefektované v shoegaze stylu raných devadesátých let: jako by kopírovali styl kapely Jesus And Mary Chain, jenže ti nikdy nerozkládali zvuk akordeonu a ukulele. Realism je oproti tomu akustický - a nepochybně se proto poslouchá snáz. Ale ironika Merritta lidé sledují hlavně pro jeho rýmy (u nás by mu mohl konkurovat Jiří Dědeček nebo Tomáš Hanák). Je to skvěle zvládaná hra - trochu samoúčelná a trochu velkolepý důkaz věrnosti staré formě „normální“ písničky. Omlouvám se, že součástí minirecenze není sonda do autorových mužských vášní: ale krom toho, že ji víc sleduje čtyřprocentní publikum, se v hudbě samé prostě nepromítají.
Když nebesky drzí Monty Pythoni používali ve svých zfalšovaných reportážích opakovaně charakteristiku „můj vzácný přítel, le buzna celebré“, trefili přesně i to pokrytectví: vždyť o „nich“ mluvíme v dobrém, tak co se vám nelíbí? K tomu lze jenom přidat starou anekdotu, která je sice trochu moc výchovná, ale nechybí jí pronikavost. Ruský dirigent potká amerického a praví: „Vy pořád naděláte, že jsme u nás antisemiti. Ale víš, kolik hraje v mé filharmonii Židů? Dvaadvacet! Schválně, kolik jich máte u vás?!“ Jeho kolega pokrčí rameny: „Nemám ponětí. My jsme to nikdy nepočítali.“
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
