Evropa chce summit do konce roku. Evropa ho chce, Evropa ho žádá, Evropa ho dostane. S těmito slovy odjel francouzský prezident a nynější šéf unie Nicolas Sarkozy minulý víkend do Washingtonu, aby George Bushe přesvědčil o nutnosti uspořádat celosvětovou schůzku na téma finanční krize. Podařilo se. Ekonomický summit proběhne po amerických volbách.
Pro zastánce Evropy Supervelmoci jsou takové zprávy balzámem pro duši. Konečně má unie silného lídra, konečně koná bez otálení, konečně vrtí Amerikou!
Francouzský lídr se skutečně nemá zač stydět, pokud jde o aktivitu v čele sedmadvacítky: příměří mezi Ruskem a Gruzií, k tomu zvláštní summit unie. Záchranný plán pro bankovní sektor po finanční krizi, k tomu hned několik summitů včetně výše zmíněného celosvětového. To vše relativně rychle a s udržením unie jednotné. „Léčba Sarkozym“ evidentně pomáhá.
Ale za cenu jakých vedlejších efektů, je nutné se ptát. Na pozoru by se měli mít hlavně méně prominentní pacienti - menší státy vně eurozóny. Sarkozyho záliba v pořádání summitů odpovídá jeho víře v řešení věcí se silnými národními lídry. Říká se tomu mezivládní přístup.
Druhý přístup je komunitární a vedle své komplikovanosti a zdlouhavosti má jednu zásadní výhodu - je spravedlivý. Nedělá rozdíly mezi velkou a malou zemí, nováčkem či matadorem, bohatým nebo chudým. Proto ho upřednostňují menší a chudší, zatímco vlivné velké země bruselské instituce a společná pravidla ignorují.
Stalo se to i nyní během finanční krize. Na první pohled pochopitelná věc: v situaci, kdy je nutná akce, je lepší nasadit jednoho Sarkozyho než celou eurokomisi a navrch ještě poslance. Válcování „Super-Sarkem“ ale napadlo dlouho pěstovaná pravidla -o státní pomoci, hospodářské soutěži, zásazích vlád do ekonomiky. Menší země proto mají, ke svému vlastnímu dobru, za úkol uhlídat, aby šlo jen o dočasný úkrok. Vysmívané bruselské instituce jim v tom budou partnerem.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
