Malého Lawrence Johnsona nelákaly dětské hry. Stranil se lidí, dlouhé hodiny vydržel opakovat jednoduché činnosti. Snadno se vyděsil nebo rozčílil. Diagnóza lékařů byla jednoznačná - těžký autismus. Lawrencovy problémy se postupem času stupňovaly. Když mu bylo třináct, přestali s ním rodiče chodit ven. Stačilo, aby na semaforu u přechodu naskočila červená v okamžiku, kdy chtěl Lawrence přejít ulici, a chlapec propadl záchvatu zuřivosti. Kopal kolem sebe, křičel.
Hlavou proti zdi Záchvaty nabíraly na intenzitě. Několikrát denně tloukl hlavou o zeď. Kousal se do krve, bodal se prsty do očí nebo si drápal obličej. Rodiče byli zoufalí. Vyzkoušeli, co se dalo. Měnili Lawrencovi jídelníček, pouštěli mu relaxační hudbu. Lawrence odzkoušel nekonečnou řadu léků. Návaly agrese někdy na čas ustoupily, ale pak se zase vrátily s neztenčenou intenzitou.
Lékaři nad chlapcem už jen krčili rameny. Lawrencův otec se proto rozhodl hledat pomoc sám. Jako ekonom neměl potřebné vzdělání, ale zato mu nechyběla vůle. Prakticky všechen volný čas trávil na internetu a studoval lékařské publikace. Nehledal lék na autismus. Pátral po čemkoli, co by syna zbavilo nejtěžších projevů choroby. Nakonec si spojil dvě na první pohled naprosto nesouvisející vědecké práce. V jedné z nich lékaři z University of Iowa dosáhli výrazného úspěchu při léčbě těžkého onemocnění trávicího traktu poté, co pacienty experimentálně nakazili cizopasným červem tenkohlavcem prasečím. „Léčba červem“ zabírala u pacientů s Crohnovou chorobou a ulcerativní kolitidou. Obě onemocnění se projevují těžkým zánětem střev a vznikají v důsledku útoku imunitního systému pacienta na jeho vlastní organismus.
K mylnému zacílení imunity na vlastní organismus dochází i v řadě dalších tzv. autoimunitních onemocnění. K těm známějším patří například roztroušená skleróza. Lawrencův otec našel vědecké publikace, ze kterých vyvodil, že i autisté vykazují příznaky autoimunitního onemocnění. V jejich případě by mohl imunitní systém atakovat nervové buňky mozku.
„Nepomohla by Lawrencovi nákaza tenkohlavcem?“ ptal se otec v dopise, který spolu s odkazy na vědecké články poslal přednímu newyorskému odborníkovi na autismus Ericu Hollanderovi.
Dvakrát do měsíce tisíce červů Hollander byl analýzou laika zaskočen. Pročetl originální vědecké práce a vyhledal další studie. Ani v těch nenašel nic, co by nešťastného otce usvědčovalo ze zásadního omylu. Teorie byla zcela nová, neortodoxní, ale v zásadě správná. Hollander požádal americký Úřad pro potraviny a léčiva o povolení k experimentální Lawrencově léčbě. Nebylo to jednoduché, ale nakonec svolení získal.
Tenkohlavec prasečí není s to nakazit člověka natrvalo. Tito červi se nedokážou v lidském střevu rozmnožovat a po několika týdnech jsou z organismu vypuzeni. Pro dokončení vývoje potřebuje tenkohlavec strávit několik týdnů ve vlhké půdě, a tak bylo krajně nepravděpodobné, že by Lawrence léčený cizopasnými červy mohl nakazit jiné lidi. Hollander objednal „lék“ u německé firmy, která se zabývá produkcí sterilních vajíček tenkohlavce prasečího, a „červí kúra“ mohla začít.
Pro pacienta nebyla nijak náročná. Lawrence musel jednou za čtrnáct dní vypít tisícovku vajíček tenkohlavce prasečího. Léčba trvala pět měsíců a na jejím konci byli Johnsonovi na pokraji zhroucení. Léčba selhala. Lawrencovy záchvaty ustoupily jen na pár dní a pak se vrátily. Zdrcený otec informoval německého producenta červů o fiasku. Odpověď z Německa neskrývala nadšení. Opravdu se Lawrencovi na krátkou dobu ulevilo i při tak nízké dávce tenkohlavců? Pak je velká šance, že plná dávka 2500 vajíček bude mít razantní efekt! A tak Eric Hollander připravil pro Lawrence Johnsona novou „červí kúru“.
Chlapec užíval jednou za dva týdny 2500 vajíček parazita. Po pěti dávkách přestal tlouct hlavou do zdi, nekousal se, nebodal se do očí. Po dlouhé době mohl opět ven na procházku kolem domu. Rodičům spadl kámen ze srdce. Dnes je Lawrenci Johnsonovi dvacet a svůj autismus drží i nadále pod kontrolou dvěma dávkami vajíček tenkohlavce měsíčně. Jedna dávka ho vyjde na 300 eur, a tak jsou náklady na léčbu citelnou zátěží rodinného rozpočtu. Johnsonovi však nechtějí ani pomyslet na to, že by se Lawrencovi záchvaty vrátily.
„Léčba červem“ se osvědčila i při dalších závažných onemocněních. Jednou z prvních vlaštovek byla studie týmu, vedeného Joelem Weinstockem z University of Iowa z roku 2003, která inspirovala Lawrencova otce. Weinstock vyšel z předpokladu, že za stoupající počet autoimunitních onemocnění nejsou zodpovědné faktory, které se nově objevily v životním prostředí, ale naopak absence faktorů, jimž byli lidé dříve vystaveni. K těmto vlivům patřili i střevní cizopasníci.
Člověk žil po tisíciletí v těsném kontaktu s domácími zvířaty a musel se vypořádat i s jejich cizopasníky, kteří mu pronikli do těla. Evoluce nastavila lidský imunitní systém na tuto zátěž. Když se v moderních hygienických podmínkách podařilo cizopasníky vymýtit, dostal se u některých lidí imunitní systém z rovnováhy. Důsledkem mohou být závažná onemocnění.
O dva roky později ověřil Weinstock „léčbu červem“ na větším počtu pacientů. Tentokrát dosáhl výrazného zlepšení u 80 procent nemocných. V případě ulcerativní kolitidy nezabírá podávání vajíček tenkohlavců prasečích tak výrazně, ale i tady jsou přínosy léčby zřejmé.
Povzbudivé výsledky inspirovaly lékaře k nasazení vajíček cizopasníka proti dalším onemocněním. Americký neurolog John Fleming z University of Wisconsin testoval „léčbu červem“ u pacientů s roztroušenou sklerózou, při které imunitní systém napadá nervovou tkáň nemocných. O správnosti této cesty ho utvrdila studie, ve které argentinští lékaři pozorovali mnohem mírnější průběh onemocnění u pacientů s roztroušenou sklerózou, kteří byli shodou okolností nakaženi střevními cizopasníky.
Harvardská patoložka Marie-Helene Jouvinová připravuje testování „léčby červem“ u pacientů, kterým silné alergie na některé potraviny těžce poškozují střevo. Pokusy na laboratorních myších naznačují, že infekce cizopasníky může rovněž zabránit vzniku cukrovky prvního typu, při které imunitní systém ničí ve slinivce buňky produkující inzulin.
Budoucnost „léčby červem“?
Vracíme se zpět do dob, kdy lékaři přikládali pijavky, do ran vnášeli larvy masařek nebo léčili syfilidu tak, že nemocné úmyslně nakazili malárií? Některé z dávných postupů se do medicíny vrátily. Sterilně odchované pijavky pomáhají lékařům zvládnout následky těžkých poranění a následných chirurgických zákroků. Odsávají krev hromadící se v ranách, udržují průtok krve cévami a posilují hojení. Larvy pečlivě vybraných druhů much odchované v laboratorních podmínkách zase usnadňují lékařům čištění zhnisaných ran. Likvidují odumřelé buňky a zároveň hubí bakterie v ráně.
V případě „léčby červem“ zatím není tak úplně jasné, jaký je mechanismus jejího působení. Vědci začínají jen pomalu odkrývat, jak přítomnost cizopasníka ovlivňuje aktivitu širokého spektra buněk imunitního systému a jak tyto změny přispívají k tomu, aby se z rovnováhy vyvedený imunitní systém opět vrátil k normálu.
Těžko si představit, že vývoj léčby Crohnovy choroby či roztroušené sklerózy skončí „léčbou červem“. Její efekty jsou předem těžko odhadnutelné a rozhodně v nich nelze vidět všelék, který zabere tam, kde moderní medicína nepřináší úlevu. Mnohem spíše poslouží toto pionýrské období jako zdroj inspirace pro vývoj nových léků a léčebných postupů, které budou v lidském těle zcela cíleně uvádět do chodu procesy, které parazit spouští jakoby mimochodem.
O autorovi| JAROSLAV PETR, Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi
