Kubovi rozumím. Kdo by nechtěl být charismatický připitec, jemuž suma práce, utrpení a místo v čítankách dala jedinečnou možnost chovat se jako něžný výtržník, který sice nedělá nic moc jiného než můj děda svého času v restauraci U Ječmene („Pak se ujal schůze a převyprávěl několik historek ze svého bohatého života, které občas přerušovala socioložka Jiřina Šiklová, načež ji Magor něžně umlčoval, drž hubu, Jiřino, víš o tom hovno.“), nicméně ať udělá cokoli, vychází o tom obdivné články respektovaných autorů.
Jakub má také magorovské sklony, občas v opilosti vypíná v nálevnách hudbu a z barpultu recituje Ortena („Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa...“, vyřvával, když jsme se seznámili.), ale nenapsal o něm zatím nikdo. „Akorát,“ zamyslel se, „jestli neni Magor moc oldschool...“ – „To je fakt,“ popichuju ho, „pro nás je legenda Samir Hauser.“ Napodobit Samira, legendárního frontmana legendární skupiny Vanessa, je totiž výrazně fyzicky náročnější než imitovat Magora (Samir v Živlu kdysi vzpomínal na vývoj svých vztahů s kolegy z kapely Stehlíkem a Rodným: „Tak jsem si na Stehlíka počkal s kamarádem Rusákem před jeho prací, až si půjde pro svačinu. Ani jsme nemuseli čekat dlouho. Já jsem ho mlátil a Rusák mu žral tu svačinu. Rodný furt nevěděl, na kterou stranu se má přidat. Potom byl koncert v Belmondu, kde jsem Stehlíka škrtil duralovou trubkou a on mi stříkal přes rameno do obličeje slznej plyn. Jak já byl oslepenej, tak jediná obrana byla, že jsem mu vykous kus zad. Tehdy se už Rodný přiklonil na jeho stranu.“). „Ty jo, na to asi nemám,“ zasmuší se Kuba, „a co je se Samirem?“ – „Prej se Vanessa zas dala dohromady a na konci roku vydá novou desku.“ – „Fakt? Jo, a maj profil na Facebooku.“ – „Fakt?“ – „Bohužel jo.“ – „A proč ne? Legendy se přece musej umět medializovat, to je přece podstata legend. Kdyby nevyšly životopisy svatých, kdo by o nich věděl.“
„Nemohl bys ze mě udělat taky legendu? V Lidovkách...“ To už jsme seděli v autě. „Myslíš, že jsi dost hustej?“ povídám. „Jednou jsem vylez’ před koncertem Kabátu na pódium a recitoval ,Je studánka plná krve‘, ale sundali mě ještě před ,a moc se bál a neubál‘.“ No tak jsem mu holt řekl, že je to slibný začátek a že udělám, co budu moct.
POSLEDNÍ SLOVO
