Bezskrupulóznost politiků lze dobře měřit na tom, kolik politického kapitálu jsou ochotni obětovat na nepopulární, ale nutné kroky. Pokud jde o reformu penzí, nebyli sociální demokraté ochotni obětovat nikdy nic. Její nutnosti si byli dobře vědomi, ale pokud mohl nést náklady někdo jiný, vždy mu je rádi přenechali. V tzv. první Bezděkově komisi se nejdříve dohodli na změnách s ostatními demokratickými stranami, aby z nich s blížícími se volbami v roce 2006 vycouvali. V létě a na podzim pak Paroubek dvakrát s vidinou podílu na vládnutí souhlasil dokonce s důchodovým opt-outem, ale když se vidina rozplynula, zase vycouval.
I Věci veřejné vědí, jak se to s důchody má, ale i ony se umně postavily do role toho, kdo se nechá prosit, když tedy jejich koaliční partneři na té reformě tak trvají. Dnes to vypadá, že důchodovou reformu budeme mít jen díky tomu, že se ministr Bárta ocitl v politickém oslabení kvůli skandálu se sledováním na Praze 11.
Jenže ať už je ten obchod morální, nebo ne, není pro koaliční partnery nijak výhodný. O jakékoli formě bonifikace rodin s dětmi VV neměly ve volebním programu ani slovo, její půvab objevily až s podzimem. Měly tam, pravda, zachování dvou sazeb DPH, ale jestliže budou dopady jejich sjednocení kompenzovány zvýšením životního minima a změnami sazeb pojistného či odpočitatelných položek, jakou cenu vlastně Věci veřejné platí? Jen rychle pozbudou svých rychle nabytých požadavků.
Skandál na Praze 11 mohl Bárta zvládnout mnohem elegantněji, kdyby se rychle a důrazně od minulých praktik své agentury distancoval. K tomu, aby se zamotával do svých čestných slov, ho nikdo nenutil. Proč by měl teď platit někdo jiný?
