Emoce jsou subjektivní a z toho vyplývá různý vztah a rozdílná reakce jedinců na identický děj a situaci. V případě lékaře to může být rozdílný závěr a jiný léčebný postup. Medicína je přírodní věda, a nic tedy není jasně dané a zcela prokázané. Skoro každý závěr a postup lze zpochybnit a vyvrátit. Tato možnost zpochybnění a vyvrácení názoru je však základem toho, že medicína je věda.
Emoce jsou spontánní. Bez ohledu na rozumové pochopení situace, kupř. přítomnost výdutě v mozkovém řečišti, lékař spontánně zaujímá stanovisko k problému. Pokud rád operuje výdutě, ihned uvažuje o anatomických vztazích atd. Je-li příznivcem endovaskulárního ošetření, uvažuje primárně o tomto postupu.
Každá emoce má svůj předmět, ke kterému je vztažena, a emoce je aktuálním odrazem vztahu k tomuto předmětu. Příkladem budiž mladá žena s neřešitelným zhoubným nádorem, který způsobil náhlou poruchu vědomí. Racionálně víme, že nemá smysl operovat, že výsledkem může být pouze dystanazie – udržování při životě, kdy již tento nemá smysl. Přesto aktuálně u mladé matky dvou dětí chce člověk podniknout něco aktivního, nějakým způsobem vrátit matku dětem, byť i na omezený čas.
Další vlastností emocí je jejich polarita. Emoci lze umístit na opačné póly spektra, libost/nelibost, krásné/ošklivé, děsící/uklidňující. Výjimečně má emoce ambivalentní povahu. V medicíně je však ambivalence emoce relativně častá. Kupř. „krásný nádor“. To člověk řekne o svízelně umístěném nezhoubném nádoru, který představuje chirurgické riziko, ale také výzvu, a který pokud jej odstraníme, dovolí nemocnému plnohodnotný nezkrácený život. Týž nádor vyvolá další ambivalentní emoci – příjemný strach. Chirurg má strach z operace (bylo by špatně, kdyby neměl) a zároveň se těší na zajímavou operaci. Vlastností emocí je vliv na paměť. Chirurg si z dobře zažitých a zapamatovaných jednotlivostí skládá zkušenost, která umožňuje intuitivní jednání. Emoce nás připravují k adekvátní reakci na určitou situaci. Například strach avizuje nebezpečnou situaci, vyžadující extrémně opatrný postup.
Vyšší a komplexnější úrovní je pak tzv. emoční inteligence. Není to pouhá empatie, tj. vcítění se do situace nemocného, ale také umění nabídnout nemocnému to, co mu bude nejspíše vyhovovat. Kupříkladu léčbu radiochirurgickou nežli otevřenou chirurgii a často lze i nabídnout a preferovat observaci. Toto je součástí tzv. art of medicine, vybrat pro toho kterého nemocného to správné.
Láska, přátelství, nenávist, štítivost, pohrdání, odpor... do vztahu chirurg– pacient nepatří. Emocionální vztah pokřivuje úvahu a rozhodovací proces, a je proto nežádoucí.
Pro nemocného z výše uvedeného vyplývá několik věcí. Jeho lékař není stroj, který funguje a odpovídá mechanicky stejnou odpovědí na stejnou otázku. Odpovědi a závěry jsou ovlivněny nejen znalostmi, tedy „vědou“ medicíny, ale i preferencemi a zkušenostmi danými emotivně a individuálně, tedy „uměním“ medicíny. Chce-li nemocný zmenšit svoji nejistotu či nedokáže-li se rozhodnout, pak jediným správným krokem je tzv. druhý názor. Jde o zcela legitimní postup. Vyslechnout si názor někoho dalšího a teprve poté se rozhodovat. Samostatně a zodpovědně k sobě samému. K cíli vede často několik cest a jde o to, vybrat si tu nejlepší, nejbezpečnější a nejpříjemnější.
Láska, nenávist... do vztahu chirurg–pacient nepatří. Vztah pokřivuje úvahu a rozhodovací proces, a je proto nežádoucí.
O autorovi| Autor je přednostou Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha VLADIMÍR BENEŠ neurochirurg
