Ten příběh nemohl mít obskurnější konec. Radovan Karadžič, muž, který má na svědomí desítky tisíc životů, skončil jako propagátor alternativní medicíny a autor článků o meditaci a duchovní rovnováze.
Obskurní je to jen zdánlivě. Karadžič zapadne do dlouhé řady zločinců, kteří navenek působí docela mile, starají se hezky o své děti a pravidelně chodí venčit svého pejska. Takových máme v Evropě spousty ze všech možných období a režimů. Nepotrpíme si na psychopaty afrického typu, kteří pořádají své protivníky k večeři a věří, že tím na ně přejde jejich síla.
Chybělo sto dinárů na lístek Karadžičův příběh je především příběhem toho, kde se mezi námi berou masoví vrazi, dozorci v koncentračních táborech, případně rozkulačovači venkova. Pravda, Radovan by se dal popsat jako hoch z malé černohorské vísky v podhůří Durmitoru, který s mateřským mlékem nasával nenávist k „Turkům“ a jen čekal na příležitost, jak se pomstít za pět set let turecké poroby. Jeho otec koneckonců patřil k četnikům – roajalistickému hnutí, které bojovalo proti komunistickým partyzánům, vyvražďovalo muslimy a občas kolaborovalo s Němci.
Černohorský spisovatel Jevrem Berkovič to popisuje tak: „Vyrostl v takovém tom černohorském prostředí, kde jste kolikrát pět šest měsíců odříznuti od světa sněhem. V prostředí, kde není televize, rádio a jediná literatura, základní literatura, jsou gusle (jednostrunný nástroj, který slouží jako hudební doprovod zpívaným hrdinským eposům). A gusle jsou nástroj patetizované epiky, mýtomanie, která člověka ničí.“
Možná. Jenže současníci si ho tak nepamatují. Původně měl jít Radovan na studie do Bělehradu, jako většina Černohorců. Ale rodině chybělo sto dinárů na lístek, takže nakonec zvolili bližší Sarajevo. Sto dinárů, a všechno mohlo být jinak… Sarajevo roku 1960, kam přišel patnáctiletý Radovan na střední školu, bylo sice proti jeho rodné Petnjici jako Manhattan oproti poslední osadě na východním Slovensku… Ale Karadžič uměl svou mírnou neotesanost prodat jako sympatickou bodrost horala.
Vystudoval medicínu (psychiatrii), byl oblíbený kumpán sarajevské bohémy, měl úspěchy u žen, přátelil se s Muslimy, Srby i Chorvaty. Děti svých kolegů v práci vodil na stadiony, muslimským přátelům nikdy nezapomněl gratulovat k jejich svátkům... Na rozdíl od sarajevské elity, která vystudovala klasické gymnázium, měl sice jen střední zdravotnickou školu, ale snažil se. Byl poměrně sečtělý a vzdělaný. Část studia strávil ve Spojených státech. Ač psychiatr, rychle zapadl mezi sarajevskou literární společnost. S jeho prvními texty mu pomáhal Marko Vešovič, známý sarajevský spisovatel (také černohorského původu), který ovšem během války zůstal v obklíčeném městě. Balkánci si cení literatury a překvapivě mnoho lidí všech profesí (včetně politiků) má v šuplíku knihu básní, kterou touží vydat.
Karadžič byl zábavný společník a ucházející psychiatr, jehož (typicky černohorským) problémem bylo, že neměl trpělivost. Diagnózy určoval už po druhém sezení s pacientem. Stal se loajálním členem Svazu komunistů (jako skoro všichni). Byl průměrný básník a rozhodně nevypadal na člověka, který by byl schopen čehokoliv velkého. Před agresivními pacienty ho občas musela bránit jeho zdravotní sestra… Tajní, zadavatel a vykonavatel Kde začala jeho cesta do pekel? Někteří tvrdí, že svatbou s Ljiljanou. Ambiciózní ženou, která ho zcela ovládala, a dokonce veřejně ponižovala před jeho přáteli (na Balkáně nepředstavitelné, pro Černohorce dvojnásob). Pak odchod do Bělehradu, kde se přátelil se srbskými spisovateli, kteří tvořili páteř srbského nacionalismu. A nakonec soud za zpronevěru státních peněz, ze kterých si postavil chatu nad Sarajevem. Tady ho mohla dostat do hledáčku mocná tajná policie (pro kterou ale podle jiných zdroj donášel už od roku 1968).
Každopádně širší veřejnosti neznámý Radovan Karadžič se najednou vynořuje počátkem roku 1990 coby předseda Srbské demokratické strany (SDS), nejsilnější strany bosenských Srbů. A SDS založila tajná služba pro Slobodana Miloševiče a jeho cíle. Odposlechnuté telefonní hovory Karadžiče s Miloševičem jsou jasným důkazem toho, kdo z nich dvou je zadavatel a kdo vykonavatel.
Tajná služba vybrala Karadžiče coby nejlepšího kandidáta na předsedu (a byli zasloužilejší čekatelé na tuto funkci). Karadžič měl ale jednu přednost – uměl mluvit, přesvědčovat. Působil velmi důvěryhodně. Marko Vešovič vzpomíná: „Když mluvil v televizi o tom, že se v Bosně chystá nová genocida na Srby, mluvil tak přesvědčivě, že jsem mu málem uvěřil i já, který jsem seděl uprostřed Sarajeva.“
Karadžič měl také velkou výhodu v tom, že je lékař. Ostatně i v Česku, rozhodne-li se lékař někam kandidovat, má vítězství takřka v kapse... V klientelistických společnostech Balkánu to platí dvojnásob. Měl neuvěřitelnou síť kontaktů. Když se na klinice rozhodovalo o tom, zda se po vyšetřování zpronevěry vrátí, přimlouvala se za něj skoro stovka lidí – od šéfa sarajevských komunistů přes ředitele televize po katolické a muslimské duchovní.
Každopádně nebýt Slobodana Miloševiče a jeho projektu Velkého Srbska, byl by asi Radovan Karadžič dodnes průměrným sarajevským psychiatrem, který by přál svým muslimským přátelům šťastný konec ramadánu.
***
Básník a zločinec Bosenskosrbský politik, básník a psychiatr, politický vůdce bosenských Srbů během občanské války v Jugoslávii Radovan Karadžič se narodil 19. června 1945 v černohorské obci Petnjica. Jeho otec Vuko byl obuvník a krejčí. Karadžič je srbské národnosti, vyznává pravoslaví. Medicínu vystudoval v Sarajevu a zčásti v USA, poté pracoval jako psychiatr. První knihu napsal roku 1966. Roku 1987 strávil 11 měsíců ve vězení pro podezření ze zpronevěry státních peněz. V roce 1989 se stal předsedou Srbské demokratické strany. V letech 1992 až 1996 byl zvolen do čela bosenské Republiky srbské. Spolu s Ratko Mladičem je považován za hlavního iniciátora a viníka válečných zločinů srbské strany. S Ljiljanou Zelen-Karadžič má dceru Sonju a syna Sašu. Srbská policie ho zatkla 21. července 2008.
O autorovi| Matyáš Zrno, pracovník Občanského institutu
