Předesílám, že sám bych hod vajíčkem jako nástroj polemiky nepoužil, ani kdyby můj protějšek dával jednoznačně najevo, že na diskusi se mnou kašle. Fyzický útok mi není vlastní. Asi jsem si příliš zvykl na to, že svět vypadá jinak, než si přeju. Kromě toho jsem starý, dohodím sotva deset metrů, a taky nešika, takže bych nejspíš znečistil sám sebe, přičemž nemám ošatné ani tým, jehož členové by mi nosili šaty do čistírny.
Ale mladí lidé dohodí, kam potřebují. Politik – tentokrát Jiří Paroubek, ale příště by to mohl být někdo jiný – zalitoval, že s ním nepřišli diskutovat. Jenže veškeré jeho dosavadní počínání, přímo jeho fyziognomie, svědčí o jeho hluboké nechuti, ba neschopnosti vystavit se skutečné diskusi. Ví, že ztělesňuje pravdu, a přišel to před volbami znovu veřejně oznámit.
Za starých časů se na gymnáziích vyučoval předmět zvaný filozofická propedeutika. V něm jsem poprvé slyšel, že staří Řekové ustavili východisko, které je pro demokracii jako stvořené.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Toto východisko praví, že nikdo nemůže mít pravdu celou, pravda se vyskytuje mezi námi, a proto ji musíme hledat, a to nejlépe ve vzájemném dialogu. To platí i o politice. Demokracie si při dialogu pomáhá hlasováním.
Společenský zájem vyplývá z jednotlivých zájmů, které jménem sociálních vrstev a skupin občanů vyjadřují politické strany. Neměly by však zapomínat – a kultivované evropské strany a jejich představitelé na to dbají –, že se přitom dobře míněnými podněty tu zleva, tu zprava podílejí na pohybu káry, která jim patří všem dohromady. Renomé země užíváme všichni Jiří Paroubek v mých očích tuto prostou skutečnost nerespektuje. Považoval za správné pro dílčí prospěch své politické strany svrhnout vládu a nepočkat pár týdnů, až skončí její výkon předsednictví Evropské unie. Tím vážně poškodil zahraničněpolitické renomé, které jeho strana užívá společně se svými konkurenty. Přiznávám, že mě zprvu napadlo jen nad tím lamentovat a připojit se k trapnému sborovému zpěvu u nekonečné zdi nářků na soudobou českou politiku. Ale mladí lidé jsou jiní. Vyrostli ve svobodě, v otevřené společnosti, a lamentace zřejmě některým z nich nestačí. Politikové je okřikují: házení vajíček prý ohrožuje demokracii. Mají celou pravdu? Myslím, že tentokrát ani kousek. Z dějin divadla vím, že se rajčaty a vajíčky házelo kdysi na premiérách na znamení nelibosti nad inscenací. Teď se místo toho bučí.
Nelíbí se mi to. Nesouhlas se přece dá vyjádřit předčasným odchodem, neúčastí na potlesku, varováním známých, aby si nekupovali lístky. Ani masové bučení však neohrožuje divadlo jako celek, jehož prkna sice znamenají svět, ale přesto jsou to jen prkna.
Jenže jak dát najevo nesouhlas s inscenací, kterou naším jménem, ale bez podpory mnohých z nás, provozují politikové zahlušení předkulturní, barbarskou představou nepřijatelnou průměrně vzdělanému gymnazistovi, totiž že jen oni mají pravdu? Prakticky v tom mezi nimi nemáme na výběr.
Leckdo na to reaguje neúčastí ve volbách. To je podle mě trucovitá reakce přizpůsobivých. Slýchám i mladistvé úvahy o odchodu z republiky. Nechválím je, ale těžko se mi vyvracejí. Proroci tvrdí, že talentovaní jedinci tu nezůstanou. To by mi bylo líto.
Studenti u Anděla našli prostředek, který pokládám za přiměřený jejich věku a zkušenosti. Odpovídá i mým čerstvým emocím.
Užitečné poznání Rajčetem jsem jako politik dostal jen jedinkrát, a to v Bratislavě v roce 1992. Slovenští přátelé mě tehdy ujišťovali, že vrhači byli najatí. Ale já jsem aspoň hmatatelně ucítil, že je mezi Slováky hodně těch, kteří nás a mě v Bratislavě nechtějí. Vedlo mě to k užitečnému poznání. P. S.: Jen by mě mrzelo, kdyby se ukázalo, že se u Anděla házelo vajíčky za honorář. Ale nevěřím tomu. Kdo by se na takový nápad například v ODS zmohl? Vždyť přišli jen na těžkopádný a paroubkovsky nadutý kontrast „řešení“ a „strašení“. Jsem přesvědčen, že učitel negativní reklamní literatury by svým žákům za to dal tři minus. Vajíčková iniciativa je podle mě po té stránce na jedničku.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
Politikové je okřikují: házení vajíček prý ohrožuje demokracii. Mají celou pravdu? Myslím, že tentokrát ani kousek.
O autorovi| MILAN UHDE, dramatik a spisovatel
