Ještě ani neskončila „mediální propírka“ letošních Českých lvů a pozornost si vyžádaly hudební ceny Anděl. Patafyzické dění, které se kolem nich tenhle týden odehrávalo, muselo zraňovat všechny, komu na prestiži toho ocenění záleží. Seznam nominovaných se nejprve smrskl jenom na ty, kdo byli ochotni a měli čas během předávání živě zahrát. Vypadl z něj tak například i v Česku velice populární Jaromír Nohavica, a tak se ozvaly dost vehementní protesty. Seznam byl tedy nejdřív rozšířen na pět interpretů v každé kategorii, z nichž se později zase stali tři - tentokrát už ne podle toho, zda vystoupí, ale podle hlasů. Tečku za aférou udělalo štěpné prohlášení české pobočky asociace hudebních vydavatelství IFPI a pořadatelské agentury Lewron: „Očekávali jsme, že hudební společenství přijme nový způsob organizace druhého kola jako vstřícný krok a ocení náš přístup.“ Ba že. Žijeme v krutém světě, kde odvážní novátoři narážejí na zkostnatělost prostředí. Jak jinak...
Troufám si za tím „andělským“ fiaskem vidět spíš jiné příčiny. Jednak vnímání nominovaných jako svého druhu zaměnitelného komparzu a také podřizování cen potřebám televizní estrády. Lešek Wronka z pořádající agentury navíc během kontroverze poskytl pěknou ilustraci chápání umění jako sportu. Na adresu těch nominovaných, kteří by třeba nezahráli, řekl: „Když je někdo nominovaný na olympiádu a potom na ni nejede, tak také nemůže získat medaili.“
Jasně, ceremoniál je potřeba vnímat jako závod, kde rozhoduje momentální „forma“ a nálada zvukaře, a ne jako příležitost vyjádřit uznání za práci už odvedenou. I když na druhou stranu pan Wronka popsal alespoň nějaké srozumitelné kritérium. Dopátrat se toho, zač se ceny Anděl vlastně udělují, totiž jinak může být úkol až sisyfovský.
