Protipovodňové systémy patří k civilizačním vymoženostem, jež nás odlišují od třetího světa. Je to něco, co nelze ani dovézt hotové, ani postavit na klíč jako montovnu aut, ani pirátsky okopírovat metodou známou z Číny. Protipovodňové systémy v sobě stmelují dlouhodobou zkušenost, kvalifikaci lidí a odhodlání společnosti, přesněji její vlády. Je to něco, co mít nemusíme, a třeba deset let se nic nestane. Ale když pak povodeň přijde a systém nemáme, můžeme si jen marně vyčítat, kdo za to může.
Celý ten úvodní odstavec lze vyjádřit jedním tradičním klišé: všechno špatné je k něčemu dobré. Od roku 1997 se ničivé povodně staly natolik běžnou součástí života, že člověk, který by protipovodňové systémy zpochybňoval, by byl považován za blázna i v době velkých úsporných škrtů. To je dobrý výsledek malého pluviálu (období četných záplav), ve kterém už třináct let žijeme.
Není náhoda, že nejvíce pršelo v Jizerských horách. Nalistujete-li v atlase absolutní srážkový rekord v této zemi, dostanete se k 30. červenci 1897 – v Jizerských horách (o polovinu více vody než nyní). A právě tak není náhoda, že zrovna v Jizerských horách vznikly už před první světovou válkou první protipovodňové přehrady.
Potřeba protipovodňového systému se neukázala až začátkem tohoto týdne. Je součástí kvalifikace pěstované už nejméně století, potřebné k tomu, aby moderní společnost čelila svému ohrožení. Stejně tak jako nepotřebujeme právě stíhačky Gripen, ale potřebujeme piloty, kteří takové stroje ovládají, potřebujeme i kvalifikované lidi, kteří vyvíjejí protipovodňové systémy.
Čtěte „Opakující se záplavy...“ na straně 3
