Samozřejmě že člověk, který nezná, jemuž se nelíbí, nebo který dokonce nemá rád Beatles, není ještě horším člověkem, je jen mírně o cosi ochuzen. Možná že ne až tak mírně. Toto přesvědčení budou sdílet především ti, kteří se vypraví na výstavu Beatlemánie!, jejíž plakát se čtyřmi napíchnutými brouky je vtipný, ale možná trochu zavádějící, a člověk s dlouhým vedením se může zprvu domnívat, že Národní muzeum připravilo výstavu entomologickou, čerpající z jejich nekonečných hmyzích regálů v hlavní budově. Ale nikoli, nejvýznamnější muzejní instituce v českých zemích připravila skutečně výstavu věnovanou liverpoolské čtveřici, její době a ohlasu, v Československu zvlášť. Nachází se od začátku června v budově Českého muzea hudby v Karmelitské ulici na pražské Malé Straně, což už samo o sobě je zajímavé místo (jde o bývalý barokní kostel sv. Máří Magdaleny, zrušený za josefínských reforem), a kdo tam dosud nebyl, má konečně důvod.
Výstava o Beatles, pořádaná v Čechách z českých prostředků, samozřejmě těžko může počítat s exponáty obzvláštní důležitosti. Jediný, kdo z Beatles k nám kdy přijel, byl Paul McCartney v roce 2004, ale to už bylo dávno všechno jinak. Beatlesovský fetišismus, různé sbírání předmětů dotýkaných či aspoň nějak úžeji souvisejících, šlo proto těžko u nás realizovat. Z předmětů, které pravděpodobně opravdu s někým z Beatles přímo souvisejí, tu má být poněkud potupně jen jedno banjolle, což je kříženec bendža s ukulelem, a snad na něj měl hrát George Harrison. A pak tu mají být boty Johna Lennona zapůjčené z Baťova muzea bot v Torontu. Oba předměty jsou inzerovány v libretu výstavy, ale já se přiznám, že jsem si jich tam při včerejší prohlídce nevšiml, což neznamená, že tam nejsou. Zaujaly mě jiné věci.
All you need is... kapesník Především různé ukázky „domácího umění“, které nahrazovalo trvalý nedostatek původních prefabrikovaných devocionálií (upomínkových předmětů posvátného charakteru). Beatles byla pravděpodobně první skupina, která produkovala předměty, jež nesouvisely bezprostředně s hudbou, ale byly projevem kultu. Jenže kde je v socialistickém Československu vzít? Bylo nutné si vypomoci ručně. Na výstavě jsou různé předměty svědčící o nové formě náboženského prožívání: místo utěrek s katolickým nápisem bylo možné vyšít kapesník se sloganem All you need is love. Dojemný je jakýsi beatlesovský dívčí koutek, kde je skromný nábytek doplněný ikonostasem – stěnou se svatými obrázky, posbíranými z nekvalitních reprodukcí z našich masmédií. Obrázky Beatles se věru nikdy ani v mládežnických časopisech (Sedmička pionýrů, Ohníček, ABC...) nehýřilo, ale když se občas nějaká zrnitá fotka objevila, byla hned vystřižena a přemístěna do památníčku či rovnou na stěnu.
Hlad po nedostupných plakátech zčásti kojilo jen Polské kulturní středisko na Václavském náměstí, kde v 80. letech bylo možno zakoupit malované, jaksi popartově deformované barevné plakáty s Beatles, kde členové kapely vypadali díky zvětšeným očním bulvám poněkud salamandrovsky.
Nejokukovanějším exponátem budou nejspíš čtyři voskové figuriny dovezené do Prahy z muzea Madame Tussaud, které zachycují fyziologie Beatles ve stavu z roku 1964. To znamená, že jsou navlečeni do takových těch podivných obleků a že Ringo ještě nemá knír a Paul vypadá jako dvanáctiletý, George třináctiletý a Lennona poznáme jen podle toho, že to nemůže být nikdo jiný.
Kromě řady sdělení, která člověka, který má Beatles rád, nepřekvapí (ale být tam přirozeně musí, třeba že první cover verzi u nás nazpíval Karel Gott), se lze seznámit i s bizarnostmi, třeba s tím, jak třídně pojímal beatlemanii tehdejší komunistický tisk (Beatles a pop-music vůbec jako forma, jíž vládnoucí buržoazie otupuje revoluční sklony mladého proletariátu). Nebo si připomenout tu krátkou dementní zprávu v Rudém právu oznamující Lennonovu smrt: „Nedal autogram, dostal kulku.“ Pro mě bylo největším obohacením zjištění, že George Harrison vlastnil několik zahradních trpaslíků ze známé ústecké továrny Ferdinanda Maresche a nejspíš je měl rád. Použil je nejen na obal svého slavného trojalba All Things Must Pass, ale jednoho propašoval i na obal seržanta Pepře. Najdete ho po chvíli soustředěného hledání v záhonu u písmene B. Skutečně tam je.
Samozřejmě že zvláštní, jinde asi neopakovatelnou formou zdejšího uctívání Beatles byla Lennonova zeď na pražské Kampě. Myslím, že tento úkaz nepatří už ani tak do „beatlemanie“, nýbrž má charakter politického protestu, a znovu se domnívám, že souvisí s hladem po čemsi duchovním, ba náboženském, a to právě ve společnosti tak náboženství zbavené. Spíš než jako projev nějakého popového kultu to bylo místo meditační, jakási kaple pod širým nebem, kde se člověk přirozeně zastavil, zahloubal a jaksi spontánně sepnul ruce k motlidbě. Imitace této zdi je umístěna v hlavní dvoraně muzea a je možné na ni cosi napsat. Po cestě z výstavy je to možné vzít přes Kampu, kde dosud stojí originál.
***
Beatlemánie! České muzeum hudby, Karmelitská 2, Praha 1 do 10. 1. 2011
