Uprostřed minulého století se za vlády komunistů (tolik obdivované paní učitelkou Semelovou) z Československa dvakrát týdně posílaly věrchušky neboli předlouhé vlaky otrocky vykutaného a za cenu mnoha životů vyčištěného smolince za sovětský Ural, kde z něho postupně vyrostlo dvacetikilometrové pohoří.
V posledních dnech a týdnech se mi tahle ruská uranová paráda (nebo rošáda?) vnucuje pořád víc jako paralela k jiné ruské parádě i rošádě - té plynové. A na stole se mi připomínají vystřižené rozhovory našeho energetického vyslance Bartušky o tom, že Rusko bude vždycky o několik kroků (či spíš skoků) před jakýmikoliv snahami kohokoliv vymanit se ze závislosti na Ruskem dodávaném plynu. Proto jsem se nedivil, když jsem si z našich médií mohl poslechnout i přečíst, že ruský Gazprom už ví, jak na Nabucco. O to víc se mi připomněla slova nejen pana Bartušky, ale i jiných machrů, co takzvaně umí zemní plyn, že nejjistějším a nejbezpečnějším a naprosto nezávislým způsobem přepravy zemního plynu je jeho zkapalněná přeprava. Sice dražší, zato - jak se říká po česku -tutová. Když o tom pan Bartuška hovořil, posteskl si, že ty západoevropské země, co mají moře, si v pohodě vozí svůj zkapalněný plyn do svých zásobišť, prakticky odkudkoliv se jim ekonomicky líbí.
Husí kůže z plynového harašení Právě jak kvůli osobní zkušenosti se zmíněným uranem a se sovětskými poradci všeho druhu, tak kvůli tolik průhledné protiradarové kampani jsem celou tu plynovou anabázi až po její podmínečný happy end pozorně a s napětím sledoval. A snažil se (abych tomu co nejvíc porozuměl) o tom dozvědět co nejvíc. I proto mi z toho plynového harašení naskakuje husí kůže.
Například jsem se dozvěděl, že stavba plynovodu Nabucco by v eurech stála asi osm miliard. Taktéž (zhruba) osm miliard by stálo propojení tří moří vodním koridorem Dunaj-Odra-Labe.
Avšak pouze 892 milionů by stála první etapa tohoto průplavu, která by umožnila lodní dopravování zkapalněného plynu do velkokapacitních podzemních zásobníků zemního plynu u Hodonína (a vedle na slovenském Záhorí) vlastně odevšad, kde by nehrozilo, že zavřou kohouty. A kdyby to někde hrozilo, odebíral by se plyn odjinud.
Na oněch osmi miliardách na vodní propojení tří moří je zajímavé, že Evropská unie lodní dopravu podporuje a po roce 2013 to bude jeden z mála projektů, na který bychom mohli získat až osmdesátiprocentní příspěvek. Který by EU na to poskytla mnohem radši než na nejistotu Nabucca. A co si budeme vykládat: prosadit tento projekt českého předsednictví by bylo jedním z nejvýznamnějších zápisů do dějin všech dosavadních předsednictví. Jedinečná šance pro české předsednictví Podle všech možných prognóz budou za pár desetiletí problémy nejen s pozemní dopravou, ale i s vodou. Česká republika a její předsednictví má jedinečnou šanci být státem, který nejen zajistí lodní dopravu zkapalněného zemního plynu po celé Evropě bez diktátu majitelů plynových potrubí, ale zaručí pro střední Evropu spolehlivý vodní režim. Díky němuž bude na dlouhá desetiletí zajištěna nejen dopravní průchodnost všech evropských vodních cest, ale i dostatek vody pro potřeby zemědělství, průmyslu a obyvatelstva. Všechny řeči o betonových lobby jsou samozřejmě bláboly - v Německu potřebovali beton jen na zdymadla, což v porovnání s tím, co potřebuje silniční doprava, je potřeba naprosto mizivá.
Zmínil jsem se o naskakování husí kůže. Těch důvodů je víc a některé jsou hrůzostrašné. Konkrétně na Labi u Přelouče znemožnil ministr životního prostředí výstavbu plavební komory, takže například do Pardubic se po vodě nedostane ničeho ani kilo. Námitky, že vodní cesty zničí vzácné přírodní lokality, jsou demagogie. Stačí si zajet jen pár kilometrů za naši hranici do Německa, kde se především zelení vychloubají, jak se pod jejich bedlivým okem nádherně a nebetonově podařilo zasadit dunajsko-mohanskou vodní cestu do krajiny.
Nejvíc mi ale naskakuje husí kůže z pomyšlení, že myšlenky vodní dopravy se zmocní ti nejhorší populističtí demagogové a půjdou s tím do voleb.
Ať tak či onak, jedno je jasné: i do budoucna by mělo Nabucco zůstat jen a jen Verdiho překrásnou operou. Nanejvýš by se onen nádherný chorál mohl použít jako znělka pro nezávislost na východních potrubích.
O autorovi| Jiří Stránský, spisovatel
