Před koncertem klasické hudby ve Smetanově síni Obecního domu si lidé stydlivě šeptají, nezvyklí nosit sváteční oblek nebo boty na vratkém podpatku. Postavy, které potom vyjdou s nástroji pod paží na pódium, jsou pro ně jako nadpřirození tvorové, kteří ve fraku a dlouhých šatech snad i spí. Dojem vznešeného světa je dokonalý.
Krátký pohled do zázemí však leckoho překvapí: minulý týden absolvovali hudebníci tři štace na vzdálenost osm set kilometrů, transfer proběhl náhradním autobusem s nefunkční klimatizací a na poslední štaci odpadl sólista. Přehrál si ruku. Jinak řečeno, z nadměrné zátěže dostal zánět šlach.
Profesionální hudebníci patří pro své umění na piedestal. Ale vyškrábat se na něj a pak se tam udržet je úkol pro vytrvalé nátury.
Doživotí ve Dvořákově síni Během své kariéry se totiž musejí potýkat se spoustou věcí, které s pozlátkem vznešeného světa nemají moc společného. Skoro jako v každém kolektivu si i tady lidé navzájem dělají naschvály, a pokud se hodně nesnaží, nepřijdou si na žádné závratné výdělky, a ne každý z nich má šanci „udělat díru do světa“. „Já rozhodně nejsem typ, který by se nechal vynést z České filharmonie nohama napřed,“ tvrdí někdejší cellista Ondřej Valenta (25) a pokračuje: „Kariérní křivka klasického hudebníka nemá zrovna strmý průběh. Když máte štěstí, skvěle zahrajete na konkurzu a přežijete ve Filharmonii zkušební rok, dostanete smlouvu na dobu neurčitou a do důchodu natočíte pár desek s komorním orchestrem, které pak rozdáte v příbuzenstvu. Dělat hudbu na úrovni, jakou vyžaduje Filharmonie, téměř vylučuje, abyste k tomu dělali ještě něco jiného,“ vysvětluje Valenta, proč se rozhodl dráhu řadového hráče opustit. A dodává, že často koncertoval s extrémně nadanými lidmi a díky nim si uvědomil, že pokud chce dělat i něco jiného, než je cvičení na hudební nástroj, nebude schopen s nimi udržet krok.
Valenta nyní šéfuje Chopinově festivalu v Mariánských Lázních, pořádá přehlídku hudebních nadějí Young Czech Talents, obchoduje s přírodním kamenem, řídí marketing v internetovém magazínu, a ještě k tomu kandiduje za TOP 09.
Jeho příběh demonstruje, že mladá generace špičkových hráčů už nespoléhá na celoživotní kariéru v jednom prestižním hudebním tělese, ale hledá vlastní cesty, jak hrát na vysoké úrovni, ale zároveň se dobře uživit. Filharmonik musí dbát na svoji herní kondici nepřetržitě - navzdory definitivě, tj. když má někde zaručené hraní „do konce života“. O předčasném odebrání definitivy mohou rozhodnout i spoluhráči ze skupiny.
„O tom, zda opustit Filharmonii, se mi rozhodovalo těžce. Zvlášť můj otec (kontrabasista Jiří Valenta, člen ČF, profesor Pražské konzervatoře - pozn. red.) to nesl špatně,“ vzpomíná. „Zajímavé je, že právě na Filharmonii se mezi muzikanty nejvíc nadává. Ale většinou to dopadne tak, že když vypíše konkurz, jsou křiklouni mezi prvními ve frontě. Přes nespokojenost s poměry bude mít filharmonik vždycky nejvyšší status. Jezdí po světě, dostává diety, natáčí desky a bude také první, komu se zavolá kvůli účasti na komerčních projektech,“ vypočítává Valenta.
S atmosférou ve Filharmonii má své zkušenosti i český dirigent světového jména Libor Pešek (77). V nedávném rozhovoru pro Pátek LN na otázku, zda jsou podle něj příjemné i nepříjemné orchestry, odpověděl, že Česká filharmonie je jedním z těch méně příjemných. I když do ní přicházejí noví lidé, někteří přebírají nedobré psychologické návyky. „Orchestr okamžitě ví, co je dirigent zač. je velké nebezpečí, především u mladšího dirigenta, že mu nastraží léčku a budou zkoušet, jestli to pozná,“ vzpomíná na svoje působení v ČF Libor Pešek. Česká filharmonie, výkladní skříň české klasiky, však není jediným tělesem, ve kterém se může profesionální hráč uplatnit. Praha, která je domovem většiny z nich, představuje přesycený trh, a tak mezi orchestry funguje jistá hierarchie.
Orchestrů plná Praha Podle Valenty je to právě Česká filharmonie, která posbírá nejlepší zahraniční zakázky. Protože tamní organizátoři neřeší peníze, nevadí jim, že je ČF zdaleka nejdražší, má nejvyšší nároky na produkci, transfer i hotely. Západnímu střihu fungování se pak nejvíc blíží Pražská komorní filharmonie (PKF), která vznikla z iniciativy světového dirigenta Jiřího Bělohlávka. Té se daří spolupracovat se světovými operními hvězdami velikosti Anny Netrebko. Vedle ní stojí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (zkratka pro film-operu-koncert -pozn. red.), který plní roli špičkového metropolitního tělesa. Další orchestr má Státní opera, v předních liniích stojí i Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Pražský komorní orchestr. A v neposlední řadě je tu Český národní symfonický orchestr (ČNSO). Jedná se o soukromý projekt spojený s festivalem Prague Proms. Podle jeho zakladatele Jana Hasenöhrla jde o orchestr na bázi „KMČ“- kdo má čas. Má sice část stálého osazenstva, aby si zajistil provozuschopnost, ale zbytek si osazuje hráči z jiných těles podle toho, kdo má zrovna čas. Čas má ovšem prakticky každý... Ve spojení s Prague Proms dává výsledek tušit velký komerční potenciál.
Volbou repertoáru stojí ČNSO blízko i posluchačům, kteří neholdují nejtěžším kalibrům světové klasiky, ale staví ho tak, aby se k ní mohl přiblížit i začátečník.
Umění padnout Ač se to laikovi nezdá, provozování klasické hudby je z hlediska zdraví rizikové povolání. „Ať už padáte na kteroukoliv stranu, vždycky jako smyčcař padnete na ruku, kterou taháte smyčec, případně si jako dechař rozbijete pusu,“ načíná Ondřej Valenta kapitolu bezpečnosti práce. Pojistit si končetiny nebo jiné části těla při domlouvání koncertů nelze, maximálně dobře sepsat smlouvu, kde si organizátor pojistí, aby se hudebník objevil na scéně včas, připravený a střízlivý. Například pro letošní ročník Chopinova festivalu na poslední chvíli hledali dva klavírní sólisty, z nichž jeden se „přehrál“ a druhý se z vyčerpání zhroutil na pódiu. „Znám basistu, co si na cirkulárce uřezal prst. A hraje dál,“ tvrdí Valenta. „Ještě že má většina doktorů tak ráda klasiku, díky tomu mají muzikanti dobré ortopedy.“ Trápí je totiž jak bolavá záda, tak šlachy nebo svaly.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Bývalá violistka Světlana Jahodová (47) si zase po čtyřiceti letech hraní „uhnala“ tinitus - hučení v uších neboli ušní šelest. „Lékař mi řekl jasně, že vyléčit se to nedá, že musím s aktivním hraním přestat,“ vypráví Světlana. Pro někoho, kdo svou kariéru soustředí výhradně na hraní, by takové sdělení bylo pohromou. Světlana se ale nezhroutila. Loni na podzim odehrála poslední koncert a s violou se rozloučila. Přechod k jiné profesi pro ni nebyl bolestivý - už v době, kdy působila jako violistka v Kaprálova kvartetu a Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK, měla řadu dalších aktivit: byla manažerkou kvarteta a předcvičovala ve fitnessu. Vždycky si prý uvědomovala, že je potřeba myslet na zadní kolečka. „Navíc s věkem přibývá u profesionálního hudebníka tréma a pocit vyhoření,“ podotýká žena, která „přestoupila na druhý břeh“ a stala se manažerkou Talichova komorního orchestru.
Klasici si často stěžují na nedostatek zájmu o svůj žánr, a proto se snaží o jeho popularizaci. Ve většině případů se špatným výsledkem. Valenta s nechutí vzpomíná na lokální projekt, který měl přidáváním beatů do úryvků ze Smetanovy Vltavy přiblížit klasiku veřejnosti. „Bylo to příšerné! Kdyby se toho ujal nějaký populární DJ, třeba DJTiesto, možná by to za něco stálo, ale tohle se nedalo poslouchat,“ vzpomíná Valenta a dodává: „I já bych rád skladatele vážné hudby zlidštil. Nebyli to žádní svatouškové. Víme, že Dvořák miloval svoji švagrovou, Smetana byl proslulý návštěvami vykřičených domů a Chopin zase zbožňoval šestnáctiletou slečnu. Netvrdím, že se z klasiky má stát chillout (relaxační hudba - pozn. red.), ale potřebovali bychom v klasice „hudebního Pohlreicha“, který by její image obrodil,“ říká Valenta.
Ekonomika jazzové vášně Jestli je řadový hráč klasiky finančně nedoceněný, pak rozhodně nemá co závidět hráči jazzovému.
Mezi jazzmany koluje vtip: „Víte, jak se říká jazzmanovi bez přítelkyně? Bezdomovec!“ směje se špičkový český pianista Najponk (Jan Knop, 38). Ten je mezi svými kolegy proslulý mimo jiné zásadovostí v otázkách spolupráce s českým showbyznysem, které se mnoho hudebníků nebrání právě proto, aby nemuseli řešit, kde vezmou peníze na nájem. Najponk má ale ve výběru akcí jasno: „Jazz na Hradě? To nepřipadá v úvahu. Nebudu hrát lidem, co si tam přijdou zadarmo sníst dva chlebíčky,“ říká.
Pro svůj postoj je Najponk mezi kolegy tiše obdivován, ale málokdo si ho dovolí následovat. Modelový příklad lukrativnosti koncertu totiž vypadá asi takto: jazzmani začnou hrát něco po deváté večer, zahrají tři sety po pětatřiceti minutách a hosté si vynutí přídavek o dvou kusech. „Jdeme pro výdělek, ať je zítra za co popít,“ bere situaci s nadhledem jeden z hráčů a kasíruje tisícikorunu a pár stovek navrch. Pak zaplatí útratu na baru, kde mají zadarmo obvykle jen nealko během koncertu (nikdy jídlo), a vynosí těžké zvukové příslušenství do vozu, který parkuje v placené zóně. Jednoduchou matematikou se pak lze dopočítat čistého výdělku v řádu stokorun.
Praha má zhruba šest zavedených jazzových scén, z toho vyčnívá jedna - Jazz Dock, klub na břehu Vltavy. Jazz Dock dává, na rozdíl od ostatních klubů, zaměřených spíše na turisty, v drtivé většině přednost mladé generaci. Ale hrají tam i osobnosti, které za sebou mají mnoho let profesionálního působení u nás i v zahraničí.
Mnoho z hudebníků působí v různých tělesech, ať už jazzových nebo symfonických, píší hudbu, hrají sólově a putují mezi žánry. Z ekonomického hlediska jim totiž nic jiného nezbývá. Také Najponka potkala krušná léta: kombinace zdravotních potíží a situace v oboru ho přiměla zatlouct víko od piana a nechat se zaměstnat v hotelu. Občanské povolání si už sice nedrží a s novou energií se věnuje hudbě, ale o tom, že by ho uživilo samotné hraní po klubech, si už iluze nedělá.
Jazz je ve srovnání s klasikou ještě trochu větší otloukánek; v Čechách nemá tak rozsáhlou posluchačskou základnu. Míra virtuozity a technické zdatnosti je přitom stejně vysoká a vystoupení vyžadují obrovskou hráčskou zkušenost.
Kdo by si myslel, že klasici a jazzmani vyznávají jen svůj žánr, mýlil by se. Doma se často odreagovávají zcela jinou hudbou. Najponk si například potrpí na tvrdou metalovou muziku, třeba Megadeth (deathmetalová kapela - pozn. red.). „Když budete Megadeth poslouchat dost dlouho, zjistíte, že je to vlastně měkká, melodická hudba... Takoví AC/DC patří do rádia, to je ve srovnání s Megadeth čistý pop. Metal si doma pouštím na plné pecky a čekám, kdy mi ten zvuk utrhne hlavu,“ směje se pianista.
Zdálo by se, že profesní život řadového muzikanta je vlastně jen samá řehole. Proč to tedy vlastně dělají? Všichni se shodují, že je to proto, že hudba je pro ně droga, kterou není lehké si odepřít. Pro ni jsou schopni trávit kilometry v autobuse, ničit si záda a odříct si drahé dovolené. Uspokojení z práce jim tohle všechno vynahrazuje.
***
Jazz na Hradě? To nepřipadá v úvahu. Nebudu hrát lidem, co si přijdou zadarmo sníst dva chlebíčky. Najponk
