Soutěžní inscenace z celého Ruska, které se představují v Moskvě, vybírá porota složená z nejvýznamnějších divadelních kritiků. Festival je zároveň iniciátorem mnoha dalších divadelních aktivit - mj. festivalu současných her Nové drama a tzv. Russian Case - přehlídky ruského činoherního divadla určené pro cizince. Na té bylo letos během pěti dnů představeno dvacet čtyři inscenací převážně moskevských divadel. Jejich výběr je každý rok zadáván jednomu divadelnímu kritikovi (letos to byla Jelena Kovalskaja, dopisovatelka časopisu Afiša a pedagožka Ruské akademie múzických umění GITIS), který se do programu snaží zařadit i novinky. K těm patřily především dvě pozoruhodné moskevské inscenace - Čechovův Strýček Váňa z Vachtangovova divadla a Ostrovského Vlci a ovce z Divadla O. Tabakova. Strýčka Váňu nastudoval význačný litevský režisér Rimas Tuminas, který v posledních letech s Vachtangovovým divadlem pravidelně spolupracuje. Navázal na tradici tzv. fantaskního realismu, kterým kdysi toto divadlo oponovalo poetice moskevského divadla MCHAT. Jeho inscenace začíná jedním z obrazů posledního dějství a jako by zpětně rekapitulovala podstatná místa děje, jako by v ní Vojnickij (strýček Váňa) zvažoval, co udělal špatně a čemu se nemohl vyhnout. Výtvarně působivé obrazy, přesná souhra souboru, působící místy baletně artistním dojmem, impozantní herecký výkon Sergeje Makoveckého v hlavní roli, ale i nebývalý smysl pro pointování humorných výstupů činí z této inscenace událost sezony.
Nejlepší byla dramatizace Šukšina a Platonova Ostrovského Vlci a ovce jsou dílem mladého režiséra Konstantina Bogomolova, který hru vyložil jako podobenství o současném Rusku, které zde symbolicky představuje postava mladé vdovy, už jednou vdané za tyrana, ale opět toužící po „pevné ruce“. Bogomolov v inscenaci také vytváří děsivou dějinnou paralelu mezi Ruskem a nacistickým Německem, a i když nejsou jeho Vlci a ovce výrazově ani myšlenkově tak konzistentní jako Tuminasův Strýček Váňa, odrážejí emoce, obavy a naděje dnešního Ruska.
Obě inscenace budou zřejmě patřit mezi soupeře o Zlatou masku příštího roku. Ty letošní si za činohru odnesly inscenace Šukšinových povídek v režii Alvise Hermanise (Divadlo národů Moskva) a Řeka Potudaň (režie Sergej Ženovač) -rovněž dramatizace, tentokrát podle povídky Andreje Platonova, kterou hraje Studio divadelního umění v nádherně zrekonstruovaném prostoru bývalé továrny.
Letošní „Russian Case“ odrážela nejen úspěchy, ale i stinné stránky ruského divadla. K těm patří především nedostatek mladých režisérských osobností, které by slibovaly alespoň obdobný přínos pro evropské divadlo jako v dobách své největší slávy Ljubimov, Fomenko nebo Dodin. Ruské divadlo (i jeho obecenstvo) tíhne k tradičnímu, konzervativnímu repertoáru; chybějí kvalitní současné texty (to je ale bolest nejen ruského divadla), vznikají inscenace, které kalkulují se zájmem západních festivalů o „typicky ruská“ témata a podbízivě předvádějí mnohdy umělou, „prozápadně“ zjednodušenou realitu. Přesto byly inscenace letošní přehlídky výborným svědectvím o stavu ruského divadla a dávají tušit jeho silnou tradici i nové možnosti.
