Jedna paní redaktorka, jmenuje se Alena Plavcová, dělává do pátečního magazínu těchto novin rozhovory. Začala si i se mnou. Má mnoho otázek a několik je i o ženách. Moje odpovědi by v tom rozhovoru byly neúměrně dlouhé, proto si jednu z otázek vyřídím tady, protože stejně jsem měl v úmyslu psát o letních ženách.
Paní Plavcová cituje, co jsem prý někde napsal: že pro mne ženy v kalhotách z obrazu mizí a džínačky úplně vyřazuju. Proti tomu namítá: „Copak je tak důležité, co má žena na sobě? V kalhotách se cítí svobodněji, nemusí se načinčávat, kroutit zadkem... Nevadí vám vlastně, že v kalhotách nehrají tu ženskou hru na svádění?“ - Ta otázka, kdybych nevěděl, že mě má jen vyprovokovat, by mluvila o neznalosti, čeho si lepší muži na ženách cení. Já, především, odvracím oči od zřejmého svádění. A džínačky se načinčávají také, což působí tím hloupěji. Muže přitahuje nejvíc ženská přirozenost, jejíchž projevů si ona ani nemusí být vědoma, ta může být v něčem jiném, než o co se ona snaží. Nedávno (4. 7.) byl v tom magazínu článek o tom, „jak české ženy balí muže“. Bylo tam osm typů žen, jež mi všecky byly protivné právě tím, jak se snažily. Byly to samozřejmě trochu karikatury, a šlo o zábavu. Ale bylo v tom všecko, co mě na dnešních ženách odpuzuje. Ženy stylizující se do nějakého vzoru z módy, reklamy, filmu přitahují stejně povrchní muže. A myslím si, že mladé holky se nemají vůbec pobízet tímto směrem. Ovšem ten magazín se daleko víc zabývá ženskými osobnostmi chytrými, vkusnými, zajímavými právě svou osobitostí. „Džínačky“ jsou uniformní už tím oblečením, ale projevují jakousi stádnost i v životním názoru; nebo nějakou nouzi. Předně smazávají už ten první, zevní rozdíl mezi mužem a ženou. Je možno podezřívat je z lenosti nebo z nedostatku času na sebe: nechtějí denně kombinovat oblečení? A přitom stejně, podle míry svého nevkusu, kroutí zadkem. Mnohá, kdyby věděla, jak to působí na jaké muže, by se styděla. Ženské zadky se liší tvarem i duševním výrazem: odrážejí nějak i tu tvář. V sukni se každý zadek trochu vylehčuje. U ženy, která už neví, co by neměla jevit, svádí takový zadek k něčemu jinému, nežli. Žena se ovšem skládá i z něčeho dalšího, tedy i z poprsí, ale to je zvláštní téma, třeba zas na zimu.
Napadlo mě, že se ženy staly cílem a obětí ošklivého obchodního tahu jistých firem. Pro jakési výhody takového oblečení klesla každá na jednotku pouličního davu. Špatně hledím ovšem i na muže v džínách: že si každý z nich navleče to, co mají všichni. Podobně na mne působí i takové ty teď velice nošené čepice, všecky ze stejného materiálu a vzadu s takovou přezkou; ta se popíná podle toho, co mají v hlavě. Co tu říkám o džínách, neplatí tak rovnou o obyčejných kalhotách: ty už jsou spíš výrazem osobnosti nebo potřeby.
Ale když přišla ta vedra! V ulicích se objevily davy dívek a žen, jako kdysi. Člověk se na ně hned dívá jako na individuální bytosti nebo jako na výtvarné dílo. Pohlaví se tu dostává víc do soukromí. Rád se dívám na ženy, jež ani nevědí, čím jsou zajímavé pro tento den. V šatech i silnější a starší žena může se podat jako dáma.
Někdy si vzpomenu na jednoho svého kamaráda ze Zlína, Láďu Šolce, jenž o mladých ženách všude kolem nás jednou řekl: „Každá chce být originální, jenže si to všecky představují stejně...“ To ale bylo hned po válce, v době naší společné chudoby. Hoj, jak je dnes!
