Projít školní chodbou, a nezahlédnout letákovou nabídku studia v Americe je stejně těžké jako nenarazit po cestě ulicí na plakát lákající k letnímu slunění u moře. Možnost pobytu v zahraničí, ať už studijního, pracovního, či rekreačního, je všeobecně považována za nejkýženější z důsledků pádu totality.
„Jen považte, mladí,“ slýchá má generace snad až příliš často, „jaké máte štěstí, že můžete poznat svět.“
Dobrá, to všechno je sice skvělé, ale zmínil se někdy někdo, jaké je to pro nás štěstí, že můžeme poznat svou vlast – ten náš bezprostředně nejbližší svět, za jehož hranicemi je prý o tolik lépe?
Věřím, že vítězství 17. listopadu 1989 představovalo pro účastníky sametové revoluce nikoliv možnost Českou republiku konečně opustit, nýbrž možnost konečně v ní doopravdy žít. Někomu se můj pohled může zdát směšný, jinému dětinský a dalšímu snad obojí; komunistickou totalitu jsem nezažila, a vím tedy jen málo, jaké to bylo. Přesto kolik Čechů dnes projevuje stejné nadšení při volbách jako při cestách do zahraničí?
Velice často a velice rádi však politiku kritizujeme, jako by doba, kdy správa státu byla v rukou někoho „tam nahoře“, a tedy zcela mimo nás, dávno neminula. Teoreticky vzato je demokracie vláda lidu; to my jsme poslali do parlamentu ty, na něž teď tolik nadáváme, a zrovna tak my máme možnost je odtamtud dostat a nahradit je někým vhodnějším. Jak je tedy možné, že si na dění ve státě stěžujeme, jako bychom jej neměli přinejmenším z poloviny na svědomí?Předně: ideální demokracii si většina Čechů vysvětluje asi tak, že v jejím rámci by politiku dělalo jen pár z nás, ale tentokrát – na rozdíl od dob komunismu – podle nás. V reálu to bohužel vypadá tak, že těch pár z nás získá moc při volbách na základě jakési halasné reklamy, která jim předcházela a která lidem slibuje, co chtějí. Nadále už si těch několik vyvolených může za provokující plat dělat, co chce, až do chvíle, kdy bude znovu potřeba uspořádat re-klamní kampaň, při níž se svobodný lid nechá znovu svobodně oklamat, a znovu jim svobodně udělí post jakési oligarchie.
Až nám dojde, že to my tvoříme stát, nabudeme snad i jakéhosi národního sebevědomí, které až žalostně postrádáme, a kdo nahlédne do Čapkových esejů o malých poměrech, zjistí, že jsme je postrádali vždycky. Zažili jsme, myslím, příliš málo období svobody, aby se naše národní hrdost a to, čemu říkám „demokratická dospělost“, mohly zformovat. Stejně jako v životě jednotlivce, tak i v hromadném národním významu neznamená zdravé sebevědomí neschopnost vidět nedostatky, nýbrž odhodlání snažit se je bez zbytečného přeceňování odstranit. Osobně jsem se zatím setkala jen s odhodláním od nedostatků buď utéct, nebo před nimi jako pštros strčit hlavu do písku. Příliš mnoho mých přátel se chce z Čech odstěhovat do takzvaně vyspělých západních zemí – za lepším bydlením, lepšími poměry a bůhvíčím ještě. A příliš mnoho dospělých kolem mě přestalo sledovat politické dění na domácí scéně, protože je to unavuje, protože je to rozčiluje, protože přece nemají povinnost starat se o to, co se u nás děje – beztak se to děje bez nich a bez nich se to i vyřeší.
Ve výčtu „vad na kráse naší duše“ si nemohu odpustit malé klišé. Chybí nám láska k vlasti. A právě to, že by většina Čechů nejspíš označila tohle mé prohlášení za klišé, považuji za důkaz, jak moc je jim cizí ten vřelý cit k zemi, kde se narodili. Nedivím se tomu; pro mnohé byla léta vězením, které je udržovalo uprostřed mříží socialismu. Přesto se domnívám, že naučit se mít Čechy alespoň trochu rád je náš prvořadý úkol a měli bychom jej splnit ještě dřív, než se naučíme zodpovědnosti, získáme sebevědomí a procvičíme se v demokracii natolik, že pro nás bude zcela samozřejmá. Když už nás v Čechách nedrží totalitní režim, je potřeba jiných – vnitřních – pout, díky nimž odtud neodejdeme, a těmi pouty by neměly být pohodlnost, odevzdanost, strach nebo neschopnost naučit se cizí jazyk. Mělo by to být něco, díky čemu tu budeme žít dobrovolně a rádi – láska nebo hrdost, či snad alespoň náklonnost. Vlastenectví by možná bylo tím nejvýstižnějším slovem.
Až nám na naší vlasti – ve smyslu území, občanů, historie a zkrátka všeho, co vlast zahrnuje – začne záležet, budeme se chtít podílet na tom, co se s ní děje. Pak bude náš národ konečně mít dlouho zaslouženou duši.
O autorovi| MARKÉTA LAPÁČKOVÁ, Autorce je 16 let a pochází z Vysoké nad Labem. Text byl pro potřeby přílohy zkrácen. Celý si jej můžete přečíst na www.pribehybezpravi.cz v sekci „Pro studenty“
