Ve svých 46 letech by spisovatelka Iva Pekárková neměla být hladovějící umělkyně, ale třeba zplnomocněnkyně EU pro Afriku. Na rozdíl od většiny „bílých“ si o jejích obyvatelích nedělá iluze, ví, jak na ně, a Afričany miluje. A Afričani ji na oplátku zbožňují, a to nejenom proto, že má pozadí, pro něž by kterýkoliv tamní kmen vstoupil v tu ránu do války. Jenže já se v Londýně potkala s batůžkářkou v teplákách, poněkud unavenou svým odvážným způsobem života. Tři roky se živila jako londýnská taxikářka, ale pak jí před domem ukradli auto a jeden z nejvyhlášenějších českých dobrodruhů rodu ženského teď zvažuje, že se zase jednou vrátí do Prahy a najde si práci v kanceláři.
Jak jsme se couraly k Tate Modern, každou chvíli nám někdo dal přednost, galantně nám postoupil místo na zalidněném chodníku. „Na Anglii se mi líbí, že se muži chovají dvorně, i když mi není dvacet. Pro Čecha jsem stará kráva a jen proto, že se mnou nechce spát nebo si mě vzít, mě bere jako něco, co mu na chodníku překáží v cestě.“
V kavárně galerie jsme se dohodly, že si dáme příjemnou snídani a že ji zaplatím. „Nemám na snídani. Kdybyste ji nezaplatila, musela bych jim tu umejt nádobí.“ Vedle nás se usadil příjemný mladík černé pleti a Iva si okamžitě všimla, že je „hrozně mladej“; mě těšilo, že nám okolí nerozumí, a její poetické vyjadřování a hlučné nadužívání slova šukat tak proběhne bez povšimnutí.
Iva pověsila taxikaření na hřebík už jednou. Vracela se domů z New Yorku s americkým manželem a s tím, že bude každé ráno vstávat k psacímu stolu v normální práci.
„Amerika byla úžasná, ale byla jsem unavená z toho přežívání, a proto jsem uvítala změnu životního stylu. A Raymond, který je z New Yorku, má rád hrady a zámky. Mám tu smůlu, že dokud s chlapem žiju, je chudý. Co jsem Raymonda opustila, stal se údajně šéfredaktorem jedněch anglických novin v Praze. Opustila jsem ho kvůli Nigerijci Kennymu. S Raymondem jsme se měli rádi a já se už smířila s tím, že si v životě nezašukám. Ale pak mě Kenny pozval na kafe a já strašně nechtěla, aby si o mně myslel, že jsem rasistka jako všichni ostatní.“
Šneci od čarodějnice
Ale proč se stěhovat zrovna do Londýna? Má Iva nějaký seznam světových měst, v nichž chce taxikařit? „Do Londýna mě odvlekl můj přítel Kenny. Představoval si, že za mizerné práce tady vydělá víc peněz. Musíme živit jeho rozvětvenou africkou rodinu... Ale dovedete si ho představit v Praze? O hodně mladší než já, černej jako bota, malý pivo. Občas si mě vezme stranou nějaká paninka a šeptá: ,Opravdu mají ty kokoty větší?‘ A já odpovídám: ,Pani, vyzkoušejte si to sama, ale s tímhle ne, ten je můj.‘ Kenny snese hodně, ale přece jen – každou chvíli ho někdo zastaví, jééé, ty vlasy jsou jako drátěnka, můžu si sáhnout? Tady ho nikdo neobtěžuje. V Londýně jsme tuctový pár.“
Ivě nastupují literární postavy do taxíku a život s jejími partnery často vydá na román. Jak vypadá den s Kennym? „Když Kenny neuklízí vagony, kouká na televizi, mluví s Afrikou nebo šuká. Doufám, že jenom když jsem u toho. Hrozně ho zajímá světové dění, ale na spotřebitelské úrovni. Spoustu věcí jsem se od něj dozvěděla, ale jako korespondent by asi nikam jet nemohl. Hlavně proto, že v jednom kuse mluví.“ A v pokoji velikosti koupelny, se zapnutou televizí a telefonujícím partnerem, sedí Iva a buší do počítače.
Pětatřicetiletý Kenny nepochází z literárně založené rodiny. „Hromada hoven u mé postele by ho dráždila míň než hromada knih. Na knížky žárlí. Když najde popsaný sešit, má potřebu ho roztrhat a hodit do smetí. Tak zmizela jedna povídka, kterou jsem měla napsanou rukou. Hledala jsem ji a uhodila na něj, kde je sešit. I Kenny umí zblednout. Přiznal, že našel hnusnej popsanej sešit, tak ho hodil do smetí. Poslala jsem ho, aby ho vyhrabal, a pak ho pod mým dohledem lepil po kouskách dohromady. Od té doby si dává pozor.“
Kenny by moc chtěl dítě a kvůli němu byla Iva už dvakrát na vyšetření, dokonce se vypravila v Nigérii k čarodějnici. „Dala mi sníst tři obrovské, ale naštěstí vařené šneky. Moc dobrý nebyly. Zatím to ale nevyšlo. Celá rodina ví, že dělám, co můžu, a naštěstí ani v Africe neschopnost počít není neobvyklá. Než jsem potkala Kennyho, tak jsem se dětem spíš vyhýbala.“
Ve svých poznámkách jsem nenašla otázku, kterou jsem spisovatelku zavedla zpátky k sexu, ale musela jsem znít stejně jako ony české paninky. Iva velkoryse navrhla tykání a řekla: „Podle toho, co člověka v posteli těší. Na Afričanech je úžasný, jak se do toho hoděj. Oni když šukaj, tak šukaj, hotovo a super. A neřeší, že některá měla něco větší nebo menší. V Londýně jsem jednou tlumočila na zdravotním středisku, kde si jedna Češka stěžovala, že nemá chuť na sex, ale bojí se, že manžel půjde za jinou. Kdyby byl její manžel Afričan, nestalo by se to. Afričana nelze odmítnout a vůbec nejde o to, že by vás znásilnil.“ Když se od sexu pokusím odbočit obrozeneckou otázkou, jestli si za ta léta v cizině vybavuje moment, kdy si připadala jako Češka, odpověď nemůže být pekárkovštější: „V Londýně existuje Češka Radka, jak dál nevím, ale ošukala všechny Jamajčany v Londýně. V taxíku každou chvíli Jamajčan řekne: ,Češka? Ježíš, já měl přítelkyni Radku...‘ A tak se mi pochlubilo sedm nebo osm Jamajčanů. A pak jsem jednou jela s jedním, a ten měl Radku u sebe. Silnější sympatická blondýnka, trochu přes dvacet. Cítila jsem s ní krajanskou soudržnost. Díky Radce Jamajčané rozlišují líp mezi Čechy a Poláky než kdokoliv jiný.“
Sebevraždu rychle
V Nigérii by prý žít nemohla. „Jako běloška všude musíš chodit s doprovodem. Každý si bude chtít koupit vlasy, je to strašný nápor, bělocha neviděli, běloši po ulici nechoděj. Představa, že mi šest bratranců říká, co smím a kam nesmím, a pak jdou se mnou...“ Angličtí psychologové nicméně přišli s teorií, že pokud se člověk sesype, nejlepší je, když se mu to stane v Nigérii, kmen se o vás láskyplně postará. Přestože má Pekárková Nigerijce ve stejném pokoji, musí být už kvůli materiálním nesnázím občas na dně. Jak se s tím vyrovnává člověk, který nevěří?
„Útěcha se dá stejně dobře hledat v neznabožství. Jinak bych to měla dost těžké – bez svátosti manželské ošukala pětadvacet černochů, to by bylo nejméně na deset tisíc let očistce, a to nechci. Moje útěcha je v tom, že až tu nebudu, tak tu nebudu, nic jiného není, tak se vlastně nemám čeho bát. Když jsem byla na dně, uklidňovala jsem se tím, že jsem plánovala, jak se zabiju. Psycholožka mi řekla, že to je v pohodě, když vám to pomůže. Je rozdíl v tom, o sebevraždě snít a spáchat ji. Mám ráda Nicka Hornbyho. Jeho kniha The Long Way Down je o sebevraždách, příšerná prdel. Píše v ní o tom, že když člověk skočí, chvíli to trvá, nejspíš o tom ještě má čas začít uvažovat a třeba mu to začne připadat jako blbý rozhodnutí. Takže raději něco rychlýho, třeba ustřelit si hlavu.“
Když chci, ať fabuluje, co by bylo, kdyby neemigrovala, soudí podle svých spolužáků. Nejspíš by v Americe pracovala na výzkumu AIDS. „Ale protože jsem nešikovná, píchala bych se o jehly a na AIDS umřela.“
Iva vyrostla v rodině vědců, jedináček, který nenáviděl svůj pokoj. „Já vím, že je pitomost mluvit o smrti vlastní matky jako o štěstí, ale poté, co se mi to v sedmnácti stalo, mě už nic horšího nemohlo potkat. A kdyby matka neumřela, nemohla bych emigrovat. Nejspíš bych si vzala nějakého místního chasníka, poskytla vnoučátka a asi byla kardinálně nešťastná.“
Ale emigrovat zrovna v 80. letech? „Určitě nelituju. Za deset měsíců v lágru jsem získala zelenou kartu a fůru matroše pro psaní. Naučila jsem se anglicky a jsem strašně šťastná, že jsem v New Yorku žila, když se tam rasové vztahy v osmdesátých letech tříbily. Měla jsem štěstí, že jsem po revoluci žila v obou světech. Kdybych nevedla život, jaký vedu, skončila bych jako Viewegh, který teď píše o starostech úspěšných spisovatelů.“
Bez matrace
Je to pozoruhodně nemateriální žena. Přestože se často přemísťuje a mění prostředí, nelpí na věcech, nelne k žádným serepetičkám.
„Nevadí mi žít chudě, věci k životu nepotřebuju. Teď se stěhujeme a je mi trochu líto, že budu muset dát pryč třeba matraci, kterou máme na zahradu, ale jediné, co opravdu potřebuju, je počítač. Mám gmail, a když něco napíšu, tak si to tam pošlu, a jakmile mám přístup na gmail, mám všechno. S bělochem bychom se v jedné místnosti sežrali, ale Kenny má rád, když je prostor malej. Kdyby dětem v Africe někdo dal vlastní pokoj, trápily by se. Občas si přivydělávám jako tlumočnice a pak mluvím v Londýně se sociálními pracovnicemi. Přidělují byty podle počtu dětí a pak přijdou na kontrolu a zjistí, že jsou všichni sestěhovaní v jediném pokoji – a ty ostatní jsou prázdný.“
Ivu si v taxikářské firmě v londýně hýčkali. Řidiči totiž byli většinou muslimové, a ti nechtějí vozit psy. Ale když taxikář odmítne naložit slepce s jeho takzvaným assistance dog, udělí mu úřady pokutu pět set liber a firma má malér. „Mně psi nevadili. A pak, spousta zákaznic nechce jezdit s chlapem. Zmlácené ženské, které utíkají s dětmi, nechtějí jet s chlapem. Ale teď je byznys mizernej. Šla jsem dokonce na zdravotní středisko ucházet se o práci uklízečky. Byly jsme dvě, dali to mladší holce.“
Naproti tomu v Česku se jí stopař, kterého nabrali, začal vyptávat, jestli není Iva Pekárková. Odpověděla, že ne, ale že jí často říkají, že je jí podobná. Zmatený čtenář se pak přiznal, že si hned říkal, že Iva Pekárková by jezdila v jaguaru a ne v otlučený škodovce. „To i na Kennyho udělalo obrovský dojem.“
Sloni v soumraku
V brněnských knihkupectvích byla v červenci poslední knížka Sloni v soumraku vyprodaná. „Námět na knížku se slony mám taky z taxíku. Vezla jsem jednoho vykuka, Senegalce. Cestou mi vykládal, že má manželku Britku, a začal mě balit. Sešli jsme se na pivo. Proč? Tři piva, to máš hned dvanáct liber. Chtěla jsem slyšet jeho příběh, ale taky jsem chtěla to pivo. Byl úžasně milej, ale evidentně vykuk, neříkal přímo, že se prostituoval, ale že moc chtěl do bílý země. V šestadvaceti si vzal ženskou o 28 let starší, byl šťastnej, protože si ho přivezla do Anglie. Ale jen co se tu ocitl, říká si: Kurva, tu babu mám teď na krku, ona je rozkydlá a evidentně ne moc chytrá. On ji přesvědčil, že je mladá a krásná, a ona uvěřila tomu, že ho má za manžela na hodně dlouho. Já jsem se mu zalíbila, dlouho mě sváděl po e-mailu, jeho angličtina byla strašně srandovní, postupně naše korespondence umřela. Asi rok nato mi přišel sprostej e-mail od nějaké Annie, ona myslela, že jsem jí Senegalce ošukala, a já se přiznala, že jsme spolu byli na pivu. Díky jeho nedokonalé angličtině tam, kde měl být podmiňovací způsob, byl místo toho čas minulý nebo přítomný. A tak to vypadalo, že to, co by jenom chtěl, se už stalo. Poslala jsem Annie vypočítavě blahosklonný mail, jak je mi jí líto, jako sestry, a vyprovokovala jsem ji tím k úžasně upřímnému e-mailu, kde se mi úplně odhalila. A protože jsem se Senegalci v minulosti chodila a něco o té zemi vím, dát pak dohromady knížku byla už hračka.“
Iva teď píše volné pokračování zamýšlené trilogie, pokračování slonů. „Knížky budou mít společné černo-bílé vztahy, bude to něco s levharticí. Levhart nemůže měnit své skvrny,“ vysvětluje autorka a mně se vrací její popis polibku: „A vrásečky jeho rtů začaly neomylně pasovat do mých rýh.“
Do Londýna mě odvlekl můj přítel Kenny. Teď musíme živit jeho rozvětvenou africkou rodinu.”
