BEJRÚT/PRAHA Zemi, které se kdysi přezdívalo Švýcarsko Blízkého východu, včera svitla naděje na ukončení dlouhodobé politické krize. Znepřátelené frakce se totiž ve středu dokázaly po 18 měsících dohodnout na jejím ukončení. Součástí kompromisu je i jméno nového prezidenta Michela Sulajmána - včera ho poslanci zvolili poté, co byla volba 19krát odložena. Hrozící občanská válka tak byla alespoň pro tuto chvíli zažehnána. „S Boží pomocí nastane v Libanonu po zvolení prezidenta klid a stabilita,“ citovala agentura Reuters šéfa Ligy arabských států Amra Músu.
O významu, který má ukončení libanonské krize pro celý Blízký východ, svědčí i hosté včerejší volby. Do parlamentní budovy v Bejrútu dorazili ministři zahraničí Íránu, Saúdské Arábie a Sýrie, z Evropy pak přijel například jejich protějšek z Francie Bernard Kouchner nebo šéf unijní diplomacie Javier Solana. Při hlasování tak byli přítomni stoupenci obou znesvářených stran - jak prozápadní vlády Fuáda Siniury, tak i jeho odpůrců v čele s radikálním šíitským hnutím Hizballáh.
Situace je ale v Libanonu mnohem složitější než jen konflikt prozápadní vlády a prosyrské opozice. V květnových dnech, kdy se v Bejrútu opět strhly sektářské boje, to spíše vypadalo na boj všech proti všem. Na straně Hizballáhu stojí například i křesťanské milice vedené generálem Aúnem, což dokazuje, že orientovat se nelze ani čistě podle náboženských skupin. Při květnových bojích, které si vyžádaly 65 mrtvých a připomněly Libanoncům hrůzy dlouholeté občanské války, proti sobě bojovaly i znesvářené skupiny drúzů.
Bojiště mocností Libanon je také označován za místo, kde si mezi sebou vyřizují účty blízkovýchodní mocnosti: sunnitská Saúdská Arábie z rozpoutání násilností obvinila šíitský Írán, který však ovlivňování tamní politiky odmítá. V podobném duchu bývá komentován i konflikt s Izraelem v létě 2006, kdy prostřednictvím Hizballáhu bojovaly se židovským státem Írán a Sýrie.
Včerejší volba nového prezidenta Michela Sulajmána by měla ukončit krizi, kterou v roce 2006 zahájil odchod prosyrských sil z vlády. Dohoda, jejíž částí je zvolení Sulajmána prezidentem, zahrnuje i dělbu moci v nové vládě. Šestnáct míst, a to včetně premiérského, by v ní měli zaujmout politici dosavadní koalice. Zbylých 11 míst si rozdělí prosyrská opozice, která bude mít na rozhodování v kabinetu právo veta.
Dohoda také zakazuje používání zbraní v sektářských konfliktech a stanovila, že nová vláda národní jednoty dovede zemi k předčasným volbám v roce 2009. Spekulovalo se o tom, kdo ji povede - zatímco západní média často favorizovala syna bývalého zavražděného premiéra Saada Harírího, podle libanonského deníku The Daily Star bude ve své funkci pokračovat Západem podporovaný Fuád Siniura.
Fakt, že prezidentem byl zvolen dosavadní šéf armády, neznamená, že by v Libanonu zavládla vojenská diktatura. Bývalý šéf armády povede zemi už potřetí v historii, tuto funkci zastával i Sulajmánův předchůdce Emile Lahúd. Sulajmána i nový kabinet čekají nelehké úkoly - vyřešit by měli zejména problém se zbraněmi Hizballáhu, které by podle rezoluce OSN mělo hnutí odevzdat. Otázkou zůstává, zda dojde ke zlepšení syrsko-libanonských vztahů a zda pomine napětí na izraelské hranici. Spory se očekávají už jen o to, kdo obsadí jaké pozice ve vládě.
***
Michel Sulajmán
Devětapadesátiletý vrchní velitel libanonské armády, který je maronitským křesťanem, je kompromisním kandidátem pro všechny libanonské frakce. Zůstal totiž stranou všech sektářských bojů a neutrální byl i ve válce s Izraelem. Přesto je svými odpůrci považován za spíše prosyrského politika, který má dobré vztahy se šíitským hnutím Hizballáh. Jeho švagr byl mluvčím syrského prezidenta Háfize Aasada.
rok
