Simon Boccanegra s tématem politického boje mezi patriciji a plebejci o vládu v Janově 15. století konvenoval Verdiho spřízněnosti s hnutím risorgimenta, usilujícím o osvobození a sjednocení Itálie natolik, že sám napsal podle španělského dramatu Garcíi Gutiérreze první náčrt libreta. Bylo mu 43 let a měl za sebou takové opery jako Nabucco, Macbeth, Rigoletto, Trubadúr nebo Traviata. Význam, který Verdi Boccanegrovi přikládal, je zřejmý - svým hudebním výrazem a rukopisem nakročuje k rozvolnění tradiční italské opery přenesením důrazu od velkolepých árií k hudebnímu dramatu.
Po neúspěšné benátské premiéře (1857) se Verdi k Boccanegrovi vrátil až skoro po čtvrt století; druhá premiéra v Miláně 1881 již byla úspěšná. Nicméně komplikovaný děj zůstává i dnes patrně hlavním důvodem, proč je Boccanegra uváděn méně často.
Vzbouřený lid zvolí dóžetem bývalého korzára Boccanegru. Svůj úřad vykonává spravedlivě již 25 let, ale odpor patricijů vůči vládě plebejců, s níž se nikdy nesmířili, opět propuká. Na tomto neklidném politickém pozadí mocenských bojů se rozvíjí milostný příběh ztracené Boccanegrovy dcery Marie, vychovávané coby Amélie v patricijské rodině Grimaldi.
Režisér Michal Tarant neexperimentoval a komplikovaný historizující děj vystavěl v koridorech svého obvyklého rukopisu „ohňů a kouřů“. Ačkoli se v hereckých akcích někdy až popisně držel libreta, zpřehlednit děj se mu příliš nedařilo. Nejen kvůli nadbytečnému hemžení sboru na scéně, zesílenému navíc pokusy o rozehrání dalších „minipříběhů“, ale i proto, že diváci jen obtížně rozlišovali plebejce od patricijů - jejich bohaté, z renesance odvozené kostýmy Dany Hávové rozdíly sociálního postavení stíraly.
Možná to ale byla součást jakéhosi druhého plánu, nahlížejícího na mocenské půtky s poučeným odstupem. Napětí tak vyvolával zajímavý kontrapunkt obnažené konstrukce dóžecího paláce ze železa a drátěného pletiva, vnášející svým neosobním chladem prvek nadčasovosti mechanismů moci, nezávislých na tom, jakým „obsahem“ je železná šablona moci vyplněna a jak zrovna kostýmovaní jsou adepti mocenských hrátek.
Po sérii hudebních propadů tentokrát orchestr pod vedením dirigenta Martina Doubravského náhle ožil a ukázal, že je schopen se zkáznit a vyvarovat se neodpustitelných kiksů. Pokud za neúspěch premiéry Boccanegry v Benátkách mohly i špatné výkony sólistů, v Liberci tato výhrada neplatí. Obzvláště výkon Christiny Vasilevy jako Amélie s jímavou kantilénou i dobře pointovanými dramatickými gradacemi byl v libereckých podmínkách strhující. Po mimořádném ztvárnění Saint-Sansovy Heleny ve Státní opeře je v ní příslib, že tato sopranistka vyrůstá v zajímavou pěveckou osobnost.
Anatolij Orel po titulní roli Verdiho Macbetha i jako Boccanegra potvrdil, že velké barytonové role kontroverzních vládců zvládá i přes občasné intonační nepřesnosti. Zejména závěrečné kontemplativní bilancování vladařského údělu se snížením síly hlasu ve prospěch intenzity výrazu bylo nabito emocionální energií. Rafael Alvarez jako Gabriele Adorno byl přesvědčivější tam, kde nechal plynout svůj znělý tenor bez zbytečného tlaku. Pavel Klečka se jako intrikán Paolo neuchýlil k šarži a Jiří Přibyl se přes své mládí zhostil výborně stařecké postavy Jacopa Fiesca i jeho nejhlubších basových poloh.
Liberec tak Boccanegrou získal přitažlivý verdiovský titul, který má šanci zaujmout divácky. Snad nastartoval etapu zvyšování kvality hudebního nastudování.
HODNOCENÍ LN 4 Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra
Dirigent: Martin Doubravský Režie: Michael Tarant Sbormistr: Martin Veselý Divadlo F. X. Šaldy, premiéra 29. února 2008
