Za George W. Bushe se chopili americké zahraniční politiky lidé s bujaře optimistickým pohledem na možnosti zavádění demokracie zvenčí. Okupaci Iráku zpackali tak, že cena za ni se zdá být příliš velká bez ohledu na to, jak se bude irácká společnost rozvíjet. Dnes se Arabové chovají tak, jak o tom Bushovi „neokonzervativci“ snili – ukazují, že nejsou nějakou antropologickou výjimkou vyhledávající diktaturu jako jim nejbližší způsob vlády. A ve Washingtonu je paradoxně u moci vláda, který by byla nejradši, kdyby Arabové zůstali doma.
Obama se ještě ani nestal prezidentem, a už za gruzínské války ukázal to, co se pak potvrzovalo při každé další krizi: dává přednost stávajícím vládcům před nejistotou vzpouzejících se davů. Když se Íránci začali bouřit proti ajatolláhům, musel si toho všimnout už úplně každý. A když se teď bouří Arabové, je zaskočenost Obamovy administrativy útrpné sledovat. Světová supervelmoc se chová jako typický český diplomat – situaci „pečivě sleduje“ a co nejdéle vyčkává, co řeknou ostatní.
Takže kontrast mezi radikálnějšími požadavky na podporu libyjských povstalců a studeným opatrnictvím americké vlády je větší, než by musel být. Zavedení bezletové zóny nad Libyí není triviální operace – vyžádala by si pro začátek masivní bombardování. Jenže ti, kdo po ní volají, jsou slyšet díky relativnímu tichu z Bílého domu. V arabském světě se ulice nečekaně zaplnily lidmi, kteří kupodivu nedemonstrují proti Americe ani proti Izraeli, ale proti vlastním diktátorům. A Obama, jenž měl údajně být vyzbrojen lepším pochopením reality globalizovaného světa než jeho předchůdci, kráčí zmateně za vozem.
