Na posledním rozloučení, mši celebroval skaut a biskup František Radkovský, se nejprve zpívala skautská hymna a pokračoval obřad. Skauti drželi čestnou stráž. Náčelník českých skautů Ondřej Vokál ve smuteční řeči připomněl život rodilého Žižkováka, který se vzepřel zlu, kdekoliv ho potkal.
Jako ministrant v kostele sv. Prokopa vstoupil Marek do družiny tamního faráře, z níž vznikl skautský oddíl. V roce 1936 nastoupil na vojnu k prvnímu leteckému pluku TGM. Po demobilizaci vedl rodinnou realitní kancelář.
Za války ho vyšetřovalo gestapo a za pomoc židovskému kamarádovi byl odsouzen na tři měsíce na Pankráci a v Jihlavě, kde pracoval na statku. Obvyklým trestem za pomoc Židům byl koncentrační tábor. Markův tlumočník u německého soudu však dokázal přednést materiální pomoc jako obchod, a tudíž byl trest snížen.
Po vykonání trestu Marek po zbytek války ilegálně působil ve skautu pod krytím žižkovské Dělnické tělovýchovné jednoty. Zúčastnil se také Pražského povstání, při němž byl spojkou mezi policií v Karlíně a ústředím generála Kutlvašra, který povstání velel.
Po válce se pokusil hnutí Junák - český skaut obnovit. S přáteli také založil protikomunistickou buňku DEB (Dr. Edvard Beneš). Vokál uvedl, že cílem činnosti buňky bylo zajistit pomoc pronásledovaným a jejich rodinám a také organizovat přechody přes hranice pro protirežimní osoby a jejich rodiny.
Skupina se však napojila i na francouzskou tajnou službu a právě toto spojení vedlo k jejich odsouzení za špionáž. „Tím, že nás zavřeli, nám nejspíš zachránili život, protože jinak by činnost jela dál,“ vzpomínal na odsouzení Marek.
Jiří Lukšíček zvaný Rys, který na rozloučení také promluvil, byl podobně jako Marek vězněný v jáchymovských táborech, které měly za účel kromě zpracování uranové rudy také zlomení ideologicky problémových vězňů. Mariánská, kde Marek trest vykonával, byla v tomto ohledu obzvláště důrazná.
Lukšíček uvedl, že Hroznýše nezlomili. Marek si podle něj zachoval své skautství po celý život a v roce 1968 i 1989 se aktivně do obnovy Junáka opět zapojil. Nikdy podle Lukšíčka nemluvil špatně proti lidem, kteří by si to zasloužili, a vždy konal dobro. Proto Lukšíčka mrzelo, že dnes životní zásluhy Marka uznala pouze prezidentka Slovenska, čeští ústavní činitelé tak podle něj neučinili.
Marka, který se za války podílel na vyzbrojování bojovníků a organizování jejich odvozu na pomoc Českému rozhlasu, tato instituce dnes připomíná v rozhlasových vzpomínkách ve vltavských Osudech. Posluchač se může dozvědět, že Marek byl velice aktivní i poté, co se dožil sta let. Ve 102 letech například ještě skákal padákem.
