* LN Lze nějak popsat „soutok“ oficiální, samizdatové a exilové literatury na začátku 90. let?
Už se o to pokoušelo několik kolegů, kteří psali například o odstranění hrází mezi dosavadními literárními proudy, doprovázeném zvířením kalu a jeho postupným usedáním. Nutnost získat časový odstup, potřebný ke krystalizaci - ujasnění - hodnot a obnovení přirozeného fungování literárního procesu, byla označena jako time-out pro českou literaturu. Jedním z důsledků skutečnosti, že po listopadu 1989 byla poprvé publikována díla nejednou starší padesáti let, měla být muzeální atmosféra naší polistopadové literatury, méně zdvořilé přirovnání zmínilo odér vetešnictví... Domnívám se, že každý tenhle postřeh měl své opodstatnění, vystihoval určitý rys tehdejší situace, soudobého dění. Chtěl bych ale hlavně zdůraznit, že onen proces byl provázen velkými očekáváními, která ovšem nebyla vždy naplněna. Bohužel včetně toho základního, že literatura - a umění vůbec - se v nových poměrech ocitne, když ne zrovna ve středu, tak alespoň někde poblíž centra společenského zájmu a respektu.
* LN Měl zájem o deníkovou literaturu něco společného s tehdejším společenským naladěním?
Určitě. Když už jsem se dotkl těch očekávání, tak jedno z oněch základních a celospolečenských spočívalo ve víře, že teď už se konečně budeme dozvídat pravdu a budeme ji moci bez následků sami sdělovat. Odhlédněme v dané souvislosti od nejednoduchého definování pravdy, stejně jako od skutečnosti, že heslo o pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí se časem změnilo v snad nejparodovanější slogan, ale vzpomínky či deníkové zápisky takových osobností jako Václav Černý, Jan Zábrana či Bedřich Fučík Naše ambice směřovaly k oběma cílům, vyjádřeno poněkud odborněji, usilovali jsme o hodnotovou i typologickou reprezentativnost děl vybraných k interpretaci. Chtěl bych ještě upozornit, že heslář nebyl sestavován jen na základě nějakých akademických debat, ale na počátku jsme se obrátili s prosbou o vytypování patřičných titulů nejen na ty, kteří o literatuře píší, nebo ji vyučují, ale konfrontovali jsme naše názory se čtenářským zájmem v knihovnách. A nezapomeňte, naše publikace není složena pouze z interpretačních hesel, ale jsou v ní také syntetizující studie o obecném dění v literatuře, o poezii, próze a dramatu, které by měly pojednávat mimo jiné o dílech, jež se do hesláře interpretací nedostala.
* LN Čeká se stále na ten velký román? Nebo už vyšel? Nebo už se na něj čekat přestalo?
O očekáváních, zejména těch nenaplněných, už jsem mluvil. Ono se údajně čekalo také na Velkého Kritika, přelomové drama... Ovšem ohledně čekání na velký román mohu konstatovat, že osobně jsem se už dočkal, mám za to, že Kunderova Nesmrtelnost, Sestra Jáchyma Topola nebo Urmedvěd Jiřího Kratochvila velkými romány jsou. Nicméně to neznamená, že bych nečekal na další.
* LN Ve vaší knize většina autorů a děl - s výjimkou Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Michala Viewegha či Petra Šabacha - do širšího povědomí nepronikla. Vypovídá to více o literatuře, nebo o společnosti?
Tahle otázka má příliš mnoho aspektů, které nelze uspokojivě ve stručnosti postihnout. Domnívám se, že čtenářská rezonance literatury není u nás vůbec špatná, a koneckonců to potvrzují i právě zveřejněné výsledky výzkumu Jiřího Trávníčka. - Pozor, teď nemám na mysli společenskou prestiž literatury, na jejíž nevalný kredit jsem narážel na začátku rozhovoru. A jestli širší čtenářská obec čte knihy vámi zmíněných autorů a jen zřídka se dobere třeba básnických sbírek či Kahudova románového opusu Houština, tak v tom nevidím nic špatného nebo anomálního. Spíš by mne znepokojilo, kdyby se třeba právě jmenovaná Houština prodávala a četla jako Harry Potter.
