Ta agenturní zpráva sotva přejela po povrchu věcí. Říká, že během nynější ekonomické krize američtí diváci chodí do kina spíše na nenáročnou zábavu než na případné oscarové kandidáty (což v ní platí za synonymum filmů „náročnějších“ nebo „dospělých“). Jenže neplatí tohle jaksi obecně, krize nekrize? Instantní legrace přitahovala davy vždycky spolehlivěji než umění. Zadruhé, netrvá „blbá nálada“ v Americe už od začátku války v Iráku, od 11. září 2001, nebo dokonce od zvolení George W. Bushe prezidentem? Ne přes to, nýbrž právě proto v USA za tu dobu alespoň při letmém pohledu vzniklo víc „potemnělých“ filmů než v idyličtějších 90. letech. Zatřetí, nebyly loni diváckými (a oscarovými) hity i snímky Tahle země není pro starý a Až na krev, které otevřeně odkazují na válku, respektive zpochybňují americký sen?
Zpráva vede paralely s velkou hospodářskou krizí, na niž se lidé snažili zapomenout při muzikálech a rozpustilých komediích. Stejný mechanismus je však vedl i ke sledování brutálních gangsterek, jejichž antihrdinové dosáhli na peníze, ženy a moc. Těžký byl i přelom 60. a 70. let, poznamenaný válkou ve Vietnamu, politickými atentáty, aférou Watergate a dalšími „jobovkami“. Téhle době dnes vděčíme za deziluzivní majstrštyky jako Bezstarostná jízda, Divoká banda či Bonnie a Clyde. I komedie tehdy bývaly pořádně hořké - třeba Absolvent. Jiné dekády byly zase veselejší. Filmy nelze dělit na „veselé“ a „smutné“, nýbrž na dobré a špatné.
Je to paradox: lidé jsou v otázce zábavy možná nenároční, lidstvo však ne. Snad v každé době komerčně vítězily líbivé a povrchní legrácky a kýče - ale přežila díla, která se dotkla něčeho nadčasového a zároveň dokázala odrazit svou epochu. Není důvod se bát, že by to najednou mělo být jinak.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
