Bojíte se, že Lisabonská smlouva míří k takové Evropě, v níž se velké státy dohodnou mezi sebou přes hlavy a zájmy malých? Že to bude jakýsi koncert velmocí pod společnou taktovkou velkých? Dnes si připomínáme knížete Metternicha, muže, který je s tím termínem spjat, který v praktické politice ukázal jeho minusy i plusy.
Je vlastně pozoruhodné, že se neslaví metternichovský rok, když už se prosadil rok darwinovský. Darwina si připomínáme kvůli dvěma letopočtům - v roce 1809 se narodil, v roce 1859 publikoval svůj přelomový spis O původu druhů. Tytéž letopočty jsou přitom symbolické i pro Metternicha - v roce 1809 se stal rakouským ministrem zahraničí (de facto šéfem exekutivy, později i formálně státním kancléřem), 11. června 1859 zemřel a od té doby leží v rodinné hrobce v západočeských Plasích.
Obraz tmáře a reakcionáře Kníže Metternich zůstává v paměti jako otec ponapoleonské Evropy na Vídeňském kongresu, jako inspirátor „koncertu velmocí“, jako zakladatel reálpolitiky, která klade rovnováhu zájmů a stabilitu moci nad morálku. Ačkoliv při slově reálpolitika si moderní Evropané zacpávají nos i uši, nikdo z nich nemůže popřít, že metternichovská Evropa fungovala prakticky sto let - od napoleonských válek až po první světovou. A ačkoliv její autor zemřel právě před 150 lety, metternichovský způsob politického uvažování přežívá dodnes a občas se ocitá i na výsluní.
Jeho hvězdou je Henry Kissinger, legenda americké diplomacie, muž, který vytáhl Ameriku z Vietnamu, který kvůli mocenské rovnováze - tedy pro oslabení Moskvy -navázal vztahy s Maovou Čínou na úkor dosavadního spojence Tchaj-wanu, který získal na stranu Washingtonu vedle Izraele i Egypt. Ale najdeme i hvězdičky připomínající spíše kouzlo nechtěného.
Když loni v září premiér Mirek Topolánek zahajoval kampaň k českému předsednictví v Radě EU, řekl mimo jiné toto: „In varietate concordia - Jednota v různosti. To je nejen oficiální motto EU, ale i moje vize působení České republiky v Evropské unii. Prakticky totožný význam má národní motto Spojených států E pluribus unum - Jednota sestává z mnohých.“ To evropské heslo je de facto metternichovské, odmítající dílčí ambice ve prospěch nadnárodní rovnováhy a stability. Proč té inspiraci tedy nezatleskat, proč jejího autora nepojmenovat nahlas? Inu proto, že Metternich ji i 150 let po smrti symbolem reakcionáře a tmáře.
Takový obraz Metternicha je sice zideologizovaný, ale zřejmě už nezměnitelný. Ano, Metternich nesnášel změny, revoluce, revolucionáře a liberály, ale za tím postojem nebylo nějaké staromilství. Metternich se prostě obával - a jak dějiny následně ukázaly, tak oprávněně -, že s modernismem přijdou i jiné ismy: nacionalismus, socialismus... Tento názor si utvrdil už ve svých šestnácti letech, když za studií ve Štrasburku zažil francouzskou revoluci: „Obklopen množstvím nezajímavých lidí, kteří si říkali lid, jsem byl u toho, když opilá chátra zplundrovala štrasburskou radnici,“ napsal ve svých pamětech. A ačkoliv se narodil v Koblenci, a měl se tudíž cítit Němcem, nikdy se k němectví nehlásil - jednak proto, že mu to nic neříkalo, a též proto, že právě nacionalismů se bál.
Proto se Metternich jako rakouský politik snažil o rovnováhu mocenských zájmů v Evropě. Za napoleonských válek vyvázal Rakousko ze spojenectví s Ruskem, ale poté se snažil Rusko zapojit do „koncertu velmocí“ (Rakousko, Prusko, Rusko, Anglie). Jestli se něčeho obával, tak národních ambicí Italů, Slovanů, Maďarů a jiných etnik monarchie. To byla reálpolitika, vyvolávající tehdy vzpoury mezi malými národy a ještě dnes ideové odsudky. Metternichovská tvář Evropy vydržela půlstoletí, než ji narušily nacionalismy inspirované války - krymská, prusko-rakouská, prusko-francouzská. A definitivně ji ukončil až první světový konflikt. Podíváme-li se na to tak, že Metternich dal tvářnost starému kontinentu na čtyři generace, zatímco versailleský systém nevydržel ani po jednu generaci, není to špatná bilance.
Odpůrci Lisabonu si dnes mohou připadat jako svého času odpůrci Metternicha a jeho „buldozeru malých“. Otázka je, jak se na to budeme dívat třeba v roce 2050. Až odstup ukáže, má-li reálpolitika více plusů než minusů.
***
Klemens Wenzel kníže Metternich 1773 - 15. května narozen v německé Koblenci 1809 - 8. října rakouským ministrem zahraničí 1814 - iniciátorem Vídeňského kongresu 1821 - státním kancléřem 1848 - 13. března odvolán po rekordních 39 letech v čele exekutivy 1859 - 11. června umírá ve Vídni, pohřben v Plasích
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
