Ministr zahraničí měl jistě pravdu, když Česko přirovnal k chuďasovi, který umí jen brát a neplní svoje závazky. Pohled na vládní stranu, která vyjednala Lisabonskou smlouvu a jejíž zákonodárci přitom srovnávají Evropskou unii se Sovětským svazem, jako kdyby navíc ukazoval, že tento chuďas příliš nedbá ani o ústní hygienu.
A přece je dobře, že možnou protiústavnost Lisabonské smlouvy před její ratifikací posoudí Ústavní soud, jak mu to ukládá článek 87, odst. 2 Ústavy ČR. Ne kvůli možnosti, že by ji soudci prohlásili za protiústavní, ale proto, že je na čase, aby tato soudní instituce přijala zásadní rozhodnutí ve vztahu k EU, ve kterém by se mimo jiné jasně definovaly hranice mezi evropským a národním právem a princip tzv. dělené suverenity, na kterém stojí a padá fungování unie.
Navzdory falešnému ujišťování eurooptimistů a strašení europesimistů se Lisabonská smlouva od zamítnuté Ústavní smlouvy EU v několika ohledech podstatně liší, a to i z ústavněprávního hlediska. Zatímco tzv. euroústava měla nahradit všechny předchozí evropské smlouvy a tím vytvořit nový normativní základ evropského práva a politické integrace, Lisabonská smlouva pouze doplňuje existující právní rámec EU. Navíc z ní byly vypuštěny všechny zmínky o jednotném „evropském právu“ či „zákonech“, které by mohly svádět k ústavní domněnce, že se smlouvou zakládá jakýsi nový právní řád, jemuž by měly být právní řády členských zemí logicky podřízeny.
Ačkoli Evropský soudní dvůr již více než čtyři desetiletí uplatňuje principy nadřazenosti a přímé působnosti evropského práva, je třeba zdůraznit, že tyto principy se týkají výlučně unijních kompetencí. Suverenita členských států je sice omezena, ale rozhodně není podřízena nebo dokonce odvozena od nějaké vyšší suverenity EU.
Lisabonskou smlouvou rozhodně nevzniká žádná „eurofederace“, ve které by členské státy měly jen odvozenou suverenitu a veškerá moc by primárně náležela unii. Smlouva sice bezpochyby přenáší některé další pravomoci na evropské instituce, ale současně posiluje roli národních parlamentů v tvorbě evropských právních norem.
Asi nejzávažnější problém potom představuje Listina základních práv, kterou EU přijala již v roce 2000 a nyní jí Lisabonská smlouva v článku šest přiznává stejnou právní sílu jako jiným evropským smlouvám. Avšak zcela v duchu principu dělené suverenity se jedním dechem ve stejném článku dodává, že touto inkorporací Listiny nedochází k žádnému rozšíření stávajících kompetencí unie.
Oč půjde u Ústavního soudu
Co tím chtěli sepisovatelé smlouvy říct? Především chtěli ujistit členské země EU (což se jim s výjimkou Polska a Velké Británie podařilo), že přijetím Listiny nedochází k rozšíření pravomocí Evropského soudního dvora na úkor nejvyšších ústavních institucí jednotlivých států. Dvůr má totiž pověst instituce, která s oblibou rozšiřuje svou vlastní působnost. Kvůli tomu se také v minulosti vícekrát dostal do sporu s ústavními soudy členských zemí a například německý ústavní soud zformuloval v posledních třech desetiletích v několika přelomových rozhodnutích jasný požadavek ústavní spolupráce mezi ESD a národními ústavními soudy. Tato spolupráce má vycházet současně z respektování ústavní suverenity jednotlivých států i nadřazenosti evropského práva v oblastech s unijní kompetencí. Snad jen člověk zcela neznalý ústavního či evropského práva by si mohl myslet, že Ústavní soud ČR Lisabonskou smlouvu prohlásí jednoduše za protiústavní a znemožní tak její ratifikaci na domácí i evropské úrovni. Spíše budeme s napětím sledovat, jestli čeští ústavní soudci a soudkyně dokáží zformulovat přesvědčivou doktrínu dělené suverenity a tím poskytnout ochraně ústavních práv a svobod českých občanů robustní rámec. Přitom Listina základních práv EU a česká Listina práv a svobod ani zdaleka nejsou v nějakém základním konfliktu a oba dokumenty se v mnoha oblastech překrývají. Nakonec jde tedy hlavně o to, jak ústavní cestou zabránit možnosti, že by evropské právní normy či konkrétní rozhodnutí unijních orgánů vedly k erozi práv zaručených českým ústavním pořádkem. A to je v prvé řadě problém ústavní argumentace, který eurofobní stejně jako euronadšenecká politická propaganda jen zamlžuje.
Lisabonská smlouva se od zamítnuté Ústavní smlouvy EU v několika ohledech podstatně liší
O autorovi| Jiří Přibáň, právník, VŠ pedagog
