Literární časopisy právě vstoupily do dalšího roku své skromné existence. A přestože jde o záležitost, která se zdá mnohým daňovým poplatníkům poněkud nadbytečná, snad na jejich podporu ministerstvo kultury opět nezapomene – když už existuje.
Nicméně z pojmu literární časopisy rozumím, že se tato periodika mají zabývat literaturou. Že lidé si je kupují právě kvůli literatuře samé a také kvůli psaní o literatuře. Často se však časopisy uchylují k psaní o sobě samých či o své „konkurenci“.
V Revolver Revue číslo 69 napsal Robert Krumphanzl text Kvalitní česká literatura a státní dotace. Ukazuje se tak znovu problém – totiž že v ministerských komisích sedí lidé s podporovanými knihami a periodiky více či méně provázaní. Na tyto stále se opakující střety zájmu se často upozorňuje, a nakonec to vždy skončí větou: „Ale kde sehnat lidi, kteří se v tom budou orientovat, ale budou stát mimo?“
Atak se hraje takováto přetahovaná, která je pro čtenáře nudná – mimo jiné tím, že předstírá pravdu a nestrannost. Ale to by text musel asi vyjít mimo skupinu literárních časopisů. A tak nepřekvapí, že morálně nejlépe z tohoto rozboru nepřímo vychází právě také periodikum, v němž je otištěn. Přitom se ovšem autor dopouští i drobných nepřesností, aby mu příběh o hodném princi a zlém draku dokonale vyšel.
Má ale pravdu v tom, že na ministerstvu je snad dostatek úředníků na to, aby poněkud důrazněji dohlédli na složení komisí. Mimo jiné proto, aby člověk pak nemusel číst takovéto příspěvky psané „policajtským tónem“.
A časopisy by se zas měly snažit, aby nezavdávaly podnět k policajtsky znějícím řečem o tom, že něco takového si přece státní podporu nezaslouží. Jako třeba recenzí románu Houellebecqova Elementární částice ve Tvaru č. 21: „Ironická slova ,vzít si na pomoc ruku‘, která užil i německý překladatel, nabývají v češtině pubertální podobu ,dotknout se péra‘... erotická ,prsa‘ se mění v nepřitažlivé ,kozy‘... a vzrušující pohyby nahoru a dolů ve zcela neerotické ,přirážení‘...“
Recenzent v posledním loňském čísle A2 se zas pozastavil nad tím, že první díl Dějin české literatury 1945–1989 se týká pouze května 1945 až února 1948, a jak prý se v dalších dílech stihnou zmapovat léta zbývající. Pokud autor nepochopí ani toto, pak je to opravdu na pováženou...
Kromě zmíněných textů je však v literárních časopisech mnoho působivého čtení.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
