Čtenářům představuje vyhraněnou osobnost s až normativně jednoznačnými požadavky na práci kritika. Kritický výkon představuje pro Vajchra prostě „hodnotící akt subjektivního estetického soudu“ a stejně „samozřejmá“ jsou jeho ostatní východiska: odpovědnost a pokora vůči směřování díla, úspornost a myšlenková důslednost. A také „nebudeš si z díla významy vynucovat násilím, vždyť všechno vysvětlit uměly jedině soudružky učitelky“. V umění odmítá vše vykalkulované, vágní a přepjaté, vše, co není ve vztahu ke smyslu celku nevyhnutelné a přesné. Závažím jeho vah jsou slova a jejich významy, nástrojem milosti ironie. To všechno je vlastně tradiční.
Zdrojem Vajchrovy výjimečnosti a integrity jeho psaní se stává fakt, že svá východiska sám naplňuje. Vždy znovu hledá jedinečné pojmenování, nabízející se frázi odmítá. Někdy se mu tak podaří vydobýt slovo, po němž se pokračování zdá zbytečné (pitvornost Eberhardta Hauptbahnhofa, krasořečnost Ivana Slavíka). Jindy dokáže hodnocení shrnout do podoby mravní maximy: „Zachovat věrnost sobě samému znamená především vzdorovat svým slabinám...“
Soustředěnost kritikova vzdoru je patrná právě v celku knihy. Ledacos, co se mohlo jevit jako schválnost nebo časová polemika, se tu ukazuje jako důsledek vytrvalého postoje. Konzistentnost Vajchrova stanoviska z něj činí bezpečné hodnotové měřítko; umožňuje mu dotýkat se všeho, od Šaldy až k figurkám typu Radima Kopáče, a nezadat si. Případy, kdy se jeho intelektualizovaný vhled téměř komicky míjí s autory, o nichž píše (Jirous, Plíšková), jen dokládají vyhraněnost. A případy, kdy přiznává, že něco prostě přesahuje jeho zkušenost (Zelenkův Kostelík), zase svědčí o osobní poctivosti.
Neměnnost perspektivy dává vyniknout opakujícím se stylovým figurám. Nápadně vystupují dva typy přirovnání. Přirovnávání k emblémům vědy působí občas toporně: Tak například Vicův dynamický obraz koloběhu epoch má se Stanzelovým kruhem vyprávěcích situací málo společného (spíš připomíná schéma Wankelova motoru). Pestřejší jsou komparace literatury a emblémů populární kultury. Zahrnují nápaditá zařazení i škodolibé poznámky, v nichž se gesto demaskující mění v dehonestující (přirovnávání hrdinů Balabánových nebo Matouškových próz k hereckým typům Petra Haničince nebo Buda Spencera a Terence Hilla).
Vzdorovat vlastním stereotypům Čím může kniha posloužit svému autorovi? Může mu připomenout, že vzdělanost je nástrojem, nikoli cílem kritické služby. A že vytrvalý vzdor vůči devalvaci kulturních hodnot je i vytrvalým zápasem se stereotypy vlastního postoje. Že kritik je povinen (aby „nesměnitelnost“ neklesala v „nezměnitelnost“) hledat stále nová, obrozující gesta. Není nutné, aby před dílem prováděl prostocviky jako při rozcvičce před rádiem. Ale povahu své služby formovat musí.
Někdo slouží tak, že precizně plní povinnosti. Zůstane rovným, časem prkenným sluhou. Je ale třeba i jiného. Takového, který při vymetání nejhorší špíny s pokorou poklekne. A vznešené hosty uvítá přezíravě, jen aby je podřízeností neuváděl do rozpaků. Taková služba se pak může stát i vládou nad svěřeným domem.
Výběr knih ve spolupráci s knihkupectvími Academia a Fišer
Vyložené knihy
Marek Vajchr Vydala Revolver Revue, Praha 2007.
254 strany.
