Autorský kolektiv odvedl velmi kvalitní práci, pokud ovšem vytkneme předem do závorky dvě pochybnosti o koncepci. Za prvé – úvodní slovo v prvním svazku se příliš vágně vypořádává s použitou metodologií. Hlavní editor to v následných polemikách v tisku ne dost přesvědčivě vysvětluje snahou rozejít se s dobou, která bez náležité metodologie neudělala ani krůček. Za druhé – přestože se autoři poctivě snaží poukazovat na vývojové tendence, v knize by mohly být těsněji propojeny děje ve společnosti, rozmanité literární druhy a autorské osudy s texty samými. Rozdělení do kapitol způsobuje, že se například o problémech časopisu Tvář hovoří na třech různých místech. Porozumění literárnímu dění by zřejmě více pomohlo, kdyby dobové kontexty nebyly uvedeny v úvodu, ale procházely celým svazkem.
Jinak nutno ocenit hned několik kvalit nových Dějin. Autoři se vraceli přímo k dílům, která nově přečetli. Přitom se snažili nebýt elitářsky uzavření: píšou nejen o literatuře ověřených kvalit, ale také o méně hodnotných dílech poplatných požadavkům stranické ideologie či o populární próze. Nesamozřejmé a užitečné je také rozšíření pojmu literatura na drama, faktografická díla a texty uváděné v prostředí filmu, rozhlasu a televize. Při seskupování děl podle příbuzných motivů či tvůrčích postupů lze nalézt dílčí nové postřehy, ale k dramatičtějšímu přehodnocení dosavadních pohledů na dějiny české literatury autoři nepřikročili.
Každý z dosud vydaných svazků má své centrální téma. První díl trauma války, druhý díl komunistický nátlak na kulturní sféru, pomyslným tématem třetího dílu je motiv každodennosti v literatuře a návrat individuálního hlediska. Souhrnný pohled navíc umožnil vysledovat určité klíčové body v rámci daného desetiletí: rok 1963 jako zrod autorského „mnohohlasí“, rok 1966 jako novou etapu historické prózy apod.
Značný důraz na „myšlení o literatuře“ a literární život v úvodních kapitolách knihy i časté užívání specifického žargonu typu „lyrický subjekt“ potvrzují, že dílo napsali především literární badatelé. V zásadě jsou však Dějiny velmi čtivé, styl přehledný a výrazově bohatý.
Ke každému z dílů Dějin je přibaleno CD se zvukovými archivními nahrávkami, které recenzenti bohužel přehlížejí. Přitom CD s autentickými hlasy spisovatelů zpřítomňuje ducha doby i jmenovaných autorů více, než dokáže psané slovo. František Hrubín z roku 1959 s až mrazivě soudružskou dikcí, školený projev Vladimíra Neffa, neobvykle akcentovaný hlas Bohumila Hrabala i odpovědi literátů na Proustův dotazník jsou obsahově i formálně jedinečnými dokumenty. Kdyby nebyl vydavatel nucen z ohledů na autorská práva zařadit z několika rozhlasových her pouze ukázky, ale celá díla, jen toto CD by stálo za prodejní cenu knihy. I tak tu najdeme několik hodin k poslechu; drobnou nepříjemnost představuje jen absence stopáže ukázek či detailů o kontextu nahrávek.
***
VYŠLO ČESKY Dějiny české literatury 1945–1989. Díl III. 1958–1969 Pavel Janoušek a kolektiv Vydalo nakladatelství Academia. Praha 2008. 692 stran + CD.
