Kdyby tudy šel někdo, kdo dílo Jana Nerudy nezná, mohl by se mylně začít domnívat, že jeho knihy jsou těžké, čtenářsky náročné... To jsem si říkal, když jsem společně se svým bývalým kolegou stoupal Nerudovou ulicí a on mi jako obvykle s nasazením tentokrát vysvětloval, že je přece nesmysl po literatuře dnes chtít to, co se po ní chtívalo dříve. Velké příběhy, povznesení ducha... ne, dnes už je literatura prý jen zábava.
Nejsem si jist, že to tak je, a už vůbec si nejsem jist, že bych byl rád, kdyby se ukázalo, že to tak doopravdy je. Nicméně jistě je třeba to důkladně zvážit, aby člověk nebyl jaksi mimo. Abych nestál před včelínem a nečekal, že ti pracovití tvorečkové třeba zaštěkají, že. Ostatně je pravda, že příliš závažných současných děl jsem vskutku nepotkal... A těch zábavných? No, snaha je, i když mnohdy jen snaha, a upocená k tomu.
Nejde ale jen o literaturu a o žhavou současnost. Hned se mi v souvislosti s tím totiž vybavilo, jak jedna operní pěvkyně v rozhovoru pro LN říkala, že populární hudba je pro děti. A taky jsem si vzpomněl, že již rovněž bývalá kolegyně, zabývající se vážnou hudbu, nazývala tu populární „veselou hudbou“. A veselé je zábavné, ne?
Konečně mi došlo i to, že se musím přestat divit, když při přepínání programů na nějakém hudebním kanálu vidím klip, v němž načesaná a nalíčená krasavice naříká pro svého milého, ležíc v nádherné posteli jen v krajkovém prádle. Je třeba zaujmout, jakkoliv.
Jistě, láska, nevěra či smrt, to je věčné téma, proto na něj mnoho „umělců“ znovu a znovu sází. Vycházejí ze správného předpokladu, že to se týká každého a že jeho zpracováním tedy každého zaujmou. Ovšem jaksi zapomínají už na to, že musí působit důvěryhodně – záměrně neříkám, že musí být důvěryhodní. Ale tím, že si nějakej vostrej týpek zabouchá pěstičkou tam, co má srdíčko, si mou důvěrou ještě nezíská.
Takový obraz je vlastně jen zkratkovitou charakteristikou „zábavných“ knih. Všechny mísí „závažná témata“ s „humorným nadhledem“ a všechny jsou plus minus stejné – čtenáři lhostejné, protože autoři jen markýrují.
A tyto knihy má člověk jednu po druhé uchopit a „poměřit“ Joycem. Což je asi podobně duchaplné jako stát u stánku s bramboráky a ptát se lidí, proč raději nechroupají řapíkatý celer, protože ten je přece zdravější. Jenže bramborák je jen tím, čím se zdá být – bramborákem. Neříká o sobě, že je zdravý, natož že je řapíkatý celer.
Mnozí současní autoři se ovšem cítí jako novodobí ...zde stačí Kunderové... a přitom... Ale zároveň chtějí být vidět, chtějí být čteni, chtějí mít penízky, a tak se snaží psát zábavně. Jenže výsledky jsou toporné, stejně jako uvolněnost jejich autorů. Právě ti nejuvolněnější si totiž všechno úzkostlivě hlídají – od vzhledu po recenze. A v té urputnosti být úspěšná je současná literatura hrozně nudná. Nikdo nechce čekat na nějakou pitomou nesmrtelnost, každý chce být slavný nejpozději pozítří.
Jenže koho zajímají něčí ambice? Nás zajímají dobré, nejlépe zábavné, a tedy dobré knihy... Jak jsem kdysi hezky řekl: „Když už literatůra jednou je, tak má koukat, aby byla. A když už kouká, aby byla, a je, tak má bejt tim, čim je, a nemá bejt tim, čim nejni, jak tomu v mnoha případech je...“
Ale jestli jsem to řekl opravdu já a takhle, natož jestli jsem u toho byl načesaný a na trenýrkách měl puky, to už si opravdu nepamatuju. Protože můj život, kámo, je jeden velkej flám, od jednoho literárního vodvazu k druhýmu. Nejsem žádnej neruda.
***
Nikdo nechce čekat na nějakou pitomou nesmrtelnost, každý chce být slavný nejpozději pozítří.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
