Topolánek zase nedokázal držet bobříka mlčení. „Nevím, jak dlouho to vydržíme,“ rozuměj nepoukazovat na Klausovy lobbisty - tak reagoval včera expremiér na prezidentovo tvrzení, že Topolánkova vláda byla zlobbovanější než kterákoli jiná.
Ale vydrží to, však on si uvědomil, že to, že pár Klausových lobbistů jmenoval, byla chyba, a určitě to vydrží. Tady totiž platí pravidla vzájemně zaručeného zničení. Souboj o to, která vláda byla nejzlobbovanější, nelze nijak objektivně rozhodnout. O tom si nanejvýš může každý myslet, co chce, zpravidla podle vlastních politických preferencí. Lobbisté totiž oficiálně neexistují. Novináři je samozřejmě znají a mluví s nimi, ale nikdo z nich oficiálně nepřipustí, že by byl lobbista. Jejich existenci samozřejmě nepřipustí ani politici - výkon moci je svázán ústavními pravidly a do nich nijak nelze vtěsnat skutečnost, že někdo, kdo oficiálně není nic víc než premiérův kamarád, má na politiku vlády větší vliv než 90 procent poslanců.
Takoví dvořané byli, jsou a budou; jejich specifickou dovedností je získat si důvěru vládce a dalších potřebných lidí a umět mezi nimi zprostředkovat vše důležité a choulostivé. Ale jak mocní jsou a jak špinavé je to, co dělají? Ze zdrojů typu svazku Krakatice lze účelově zkompilovat různé příběhy, z nichž vyjde podle potřeby jako padouch pokaždé někdo jiný. To, že se někomu podaří v obecném povědomí přišít jeho nerozlučný lobbistický stín typu Zeman-Šlouf či Topolánek-Dalík, ještě neznamená, že by jiní politici byli nutně lepší. Možná jsou jenom šikovnější. Mezi známými politiky je i pár, ale opravdu jen pár takových, u nichž se všeobecně připouští, že zlobbovaní nejsou - lze snad jmenovat Petra Nečase. Nezdá se, že by jim to nějak zvlášť v kariéře pomohlo. Což by přece mělo, když je to lobbování takové zlo, ne?
Takže spor o to, která vláda je nejzlobbovanější, je nejen nerozhodnutelný. On taky bohužel nikoho doopravdy nezajímá.
