Ta povídka v knize Návrat anakondy nechybí. A dokonce Synem celý výbor proslulého uruguayského povídkáře Horacia Quirogy vrcholí. V závěru povídky čteme o děsivém obrazu: „Usmívá se pomyslným štěstím... Protože otec jde sám. Nikoho nepotkal a jeho paže se opírá do prázdna. Za ním, u kůlu, s nohama zapletenýma nahoře v ostnatých drátech, leží na slunci jeho milovaný syn, mrtvý od deseti hodin ráno.“
V povídce Pravá zima jiného uruguayského povídkáře - Maria Benedettiho - se hlavní hrdina krátce před smrtí probírá svou knihovnou, která je „jeho opravdovým životopisem“: „A také je tam starý osahaný výtisk Quirogova Na onom světě s drásavou povídkou Syn, která jako by byla ohláškou smrti jeho dcery, smrti rovněž náhodné, rovněž výstřelem. Uplynulo třicet osm let, a stále ještě se s tím neštěstím nesrovnal.“
Smrt se v povídkách Horacia Quirogy stejně jako v těch od Maria Benedettiho (* 1920) objevuje velmi často. U druhého jmenovaného má ale někdy také humorné vyznění. Tak v povídce Vlastnoruční závěť Rogelio Velasco píše: „...odevzdávám zarámovaný výtisk Ódy na prdel, jediného mistrovského díla toho všudypřítomného lumpa, který napsal naši a paraguayskou hymnu; odevzdávám svou dlouhou lžíci na obouvání, kterou používám v obdobích, kdy mám housera; odevzdávám svou cennou sbírku scvrklých nadějí...“
Knihu Psaní do schránky času (1999) pak zakončuje báseň Definitivní tečka: „já vcházím bosou nohou do století/ mám nahé srdce a osud bezkřídlý/ nezahájíme ho však mrtvými chimérami/ nýbrž bolestnou radostí...“
Akdyž už Benedettiho texty nepojednávají přímo o smrti, jsou o tom, že cosi končí. Třeba že se zavírá kavárna U Starýho Tupí: „A když zhasla světla - světla nepodplatitelného slunce i elektrická světla energetického monopolu -zůstala tam stát jako vyřezaná do šera jen silueta číšníka smutné postavy.“
Děda Javier v povídce Vdovcovy zkušenosti z knihy Čtení z kávy zas vzpomíná na své lásky: „,Dobře si pamatuji jejich jména, ale nemohu si vybavit jejich tvář...‘ A s nádechem šibalství dodal: ,Uchovávám si částečné vzpomínky. Například prsa Eugenie, Isabelin klín.‘ ,A když se řekne Rita? Co se vám vybaví?‘ zeptala se Mariana. ,Rita? Jen zvlněná voda za lodí, která nadobro odplouvá.‘“ Všechny ty úryvky zde ale nejsou citovány jen proto, aby dokázaly, že dílo Maria Benedettiho se často věnuje tématu smrti - nýbrž především proto, aby bylo zřetelné, že jeho povídky jsou krásné a úzce souvisí s našimi životy... Mario Benedetti minulou neděli zemřel.
Tentýž den končil veletrh Svět knihy a já poslouchal od jedné zúčastněné osoby věty o tom, jak jí tam prezentovaná literatura i autoři připadají pomíjiví, jak už se dnes žádní opravdu velcí spisovatelé nerodí, jen takoví, co se udržují v povědomí tím, že objíždějí veletrhy.
To ale není případ Maria Benedettiho. Jeden z těch, kterým jsem půjčil jeho Psaní do schránky času, mi pak napsal, že by si přál být Alejandrem z povídky Rozmluva. Ten osloví v baru cizí dívku, jež mu v závěru řekne: „Možná ti to připadne divný, ale chtěla bych tě vidět nahýho.“ Některé čtenáře zas zaujalo to, že Mario Benedetti byl vášnivým fanouškem montevidejského Nacionalu. Tomuto fotbalovému klubu fandí i Fernando z povídky Víkend - stejně jako nová přítelkyně jeho otce: „Fotbal sice jeho matku nezajímal ani trochu, ale když obě ženy srovnal, přece jen mu maminka vyšla hezčí a sympatičtější.“
***
Některé čtenáře zas zaujalo to, že Mario Benedetti byl vášnivým fanouškem montevidejského Nacionalu
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
