Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost. Slova, která kdysi pronesl izraelský ministr zahraničí Abba Eban, stále platí. Je smutné, že Palestinci dodnes nemají svůj stát. Ještě smutnější ale je, že teď truchlí na šedesáté výročí dne, kdy tento stát měl z vůle OSN vzniknout. Proč vlastně nevznikl? Protože Palestinci chtěli vždy více, než odpovídalo realitě.
Před šedesáti lety mohli mít většinu historické Palestiny a Jeruzalém s mezinárodním statusem. Jenže arabské země zvolily boj a po své porážce začlenily arabskou část Palestiny pod Jordánsko. Před čtyřiceti lety chtěli opět celou Palestinu, ale po šestidenní válce dostali izraelskou okupaci. Před osmi lety v Camp Davidu měli šanci na 97 procent okupovaného území a půlku Jeruzaléma, leč odmítli. Tak proč teď protestují ke dni, kdy mohli – po staletích turecké a britské správy – dostat nejvíce?
Evropskou logiku na Blízkém východě nehledejme. Tam platí logika boje, odměňovaná třeba tím, že palestinské uprchlíky z roku 1948 i jejich potomky platí zvláštní agentura OSN, ne superbohaté arabské země. Už to pochopili i Tibeťané. Proč zůstávat ve stereotypu buddhistického nenásilí, když Palestince i s jejich násilím uznává celý svět? K tomu letos Tibeťané vykročili.
Čtěte „Palestinci si...“ na str. 7
