Své děti mám opravdu rád. Nastávají ale i chvíle, kdy si s nimi tak nějak nevím rady. Neexistuje víkend, kdy by se nic nedělo. Když zůstáváme v Praze, dáváme obvykle se ženou našim dvěma dětem vybrat, jaká zábava by se jim zdála nejlepší. Před pár týdny je napadlo zoo. Předtím, než vyrazily, mluvily o tom, na jaké zvíře se nejvíc těší. Mezi synovými nejoblíbenějšími zvířaty však trvale vítězí „zmrzlina“ (zda obecná, stepní či polní, je vcelku jedno), dcera zase tentokrát neustále směřovala k pavilonu s názvem WC. Řekl jsem jim na to sice, že dát si zmrzlinu i vyčurat se mohli doma nebo alespoň později a že zoo je od toho, aby se člověk podíval na zvířata, ale takové dohadování prostě nemá smysl. Po několika hodinách úporného střežení, aby jedna z ratolestí nespadla mezi hrochy nebo vlky, jsme dorazili k lemurům a tam jsme vydechli úlevou, že tady opravdu nic nehrozí. Jenže uvolnění trvalo jen krátce. Nechápu jak, ale za chvíli syn držel lemura. Zděšeně jsem zakřičel, na což on zareagoval stejně (zda křičel i lemur, nevím, ale prchal velmi rychle), a já si jen řekl, že výrok, který tvrdí něco o tom, jak člověk odchází z práce domů za odpočinkem, v naší rodině tak úplně neplatí.
Čas strávený s mými dětmi, i když jdeme třeba na pohádku do pražského klubového kina Aero, je adrenalin. Ostatně i proto většina otců od Krtečka obvykle vybíhá do tamější kinokavárny na panáka, chvilku si dát oddych. Mně tak často nezbývá než konejšit opuštěné dítě s tím, že se mu tatínek brzy vrátí.
Nemám potřebu sázet ani jinak pomáhat vyplavování adrenalinu třeba sportováním ve fitcentru. Vše se mi bohatě splní při tradiční víkendové loterii zvané nakupování. Oceňuji šikovnost obchodníků zaujmout děti novými produkty, které je „nutné mít“. A co že všechno moje děti nutně potřebují? Plastové vonící autíčko jezdící přesně tři minuty, růžové střevíčky či sladkost (která to byla, poznám podle fleku na potazích v autě, naprosto nevyčistitelné jsou v tomto směru müssli tyčinky!). Vysvětlování nesmyslnosti věcí se postupně mění v brunátnost, pot a slzy (a to nejen dětské). Když syn nedávno o víkendu v návalu neštěstí nad neuskutečněnou koupí těchto „nutností“ lehl na zem a začal řvát, prošla kolem soucitná paní, sklonila se nad ním a prohlásila: „Kdyby na tebe byli zlí, zavolej si třeba na Linku bezpečí…“
O autorovi| zaznamenala Jarmila Kovaříková
