Jak vznikl život na Zemi? Při hledání odpovědi se nevyhneme pojmům biodiverzita a bioprodukce. V širších souvislostech je přibližuje Radek Mikuláš z Geologického ústavu Akademie věd ČR.
Biodiverzita je počet rostlinných, živočišných či bakteriálních druhů na určitou jednotku plochy. Podle toho, jakou jednotku použijeme (jeden centimetr čtvereční, metr nebo kilometr) se bude měnit i výsledek.
Například v měřítku jednoho čtverečního metru je snad nejbohatším ekosystémem naší planety středoevropská kulturní louka, kde může růst několik desítek druhů trav a květin. Ve vzývaných tropických pralesech najdeme na jednom metru třeba jen polovinu druhů ve srovnání s loukou v Podkrkonoší nebo v Bílých Karpatech.
Kdybychom ale vzali jednotku jednoho čtverečního kilometru, prales louku trumfne. Na této ploše totiž najdeme celou řadu různých stromů, na kterých budou viset jim příslušné popínavé rostliny. Obývá ji také obrovské množství bezobratlých živočichů, hlavně hmyzu. Když se podíváme na kilometr čtvereční české louky, bude nárůst diverzity zanedbatelný.
Biologická produktivita je vlastně množství produkované biologické hmoty na plošnou jednotku. S biodiverzitou příliš nekoresponduje, což se všeobecně neví. Lidé si často myslí, že když je někde bohatá příroda, tak tam také musí být veliká produkce živé hmoty. To ale neplatí.
Ještě překvapivější je pohled do geologické minulosti. Biodiverzita postupně narůstá. Vzestup však není rovnoměrný, je do určité míry kompenzován epizodami zvanými vymírání - některá jsou obrovská, jiná zanedbatelná. Naproti tomu bioproduktivita byla v geologické minulosti daleko vyšší, než je teď. Nyní klesá, což také málokdo ví.
Zlatý věk přesliček a plavuní Podle jedno z modelů dosahovala bioproduktivita vůbec nejvyšších hodnot zhruba před dvěma miliardami let, kdy se objevily mikroorganismy s buněčnými jádry a současně ještě byly oceány plné sinic a bakterií. Tehdy mohla být bioproduktivita čtyř- nebo pětinásobná oproti dnešnímu stavu.
Jiný model ukazuje, že maximum bioproduktivity nastalo v karbonu. Z tohoto období pocházejí zkameněliny stromových přesliček, kapradin a plavuní. Tehdejší pralesy se proměnily v obrovská ložiska černého uhlí. Pralesy rostly v karbonu nesmírně rychle a je doloženo, že obsah oxidu uhličitého v tehdejší atmosféře byl mnohonásobně vyšší než dnes. Od té doby bioproduktivita klesá.
Za geologicky ne zcela vzdálených 500 milionů let se asi dostaneme do stadia, kdy Země už nebude schopna dnešní vyšší život vůbec uživit. Pravděpodobně proto, že ve vzduchu už bude příliš málo oxidu uhličitého a rostliny nebudou schopny brát si z něj uhlík na stavbu svých těl.
Problémem tedymůže být klesající množství CO2 v atmosféře, a ne jeho růst. Pokud chceme chránit přírodu, jaká na Zemi pravděpodobně bude za půl miliardy let, tak palme uhlí a ropu. Jestliže ale chceme chránit sami sebe a stabilitu prostředí, na kterém je naše civilizace závislá, tak bychom si měli rozmyslet, co tím způsobujeme.
Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo.
Text zkrátila redakce Lidových novin.
