Všechno, co se dozvěděl, natočil. Výsledek vám vyrazí dech
Je 9. leden 1941 a z Terezína odjíždí první transport Židů do východních lágrů. Tisícovka lidí putuje do lotyšské Rigy. Na nádraží jsou rozdělováni na práceschopné a na ty, které v náklaďácích odvážejí rovnou na popravu. Šestnáctiletá Irena Popperová patří mezi ty šťastnější, kteří jsou odveleni do ghetta. Tam bude s matkou a dvěma sestrami žít v polorozpadlých domech po vyvražděných lotyšských Židech a dřít v pracovním táboře. Tři a půl roku bude hladovět a třást se zimou a strachem ze všudypřítomné smrti.
O víc než půlstoletí později nás Irena Popperová – Racková, vitální dáma, které byste jistě nehádali třiaosmdesát, vítá ve svém pražském bytě. Je jednou ze dvou osob žijících v Česku, které východoevropské lágry v Lotyšsku pamatují. A o to, že si osudy desítek tisíc českých Židů odvezených do východních lágrů zapamatujeme i my ostatní, se postaral Lukáš Přibyl. Ti dva se vítají jako staří přátelé. „Když mi Lukáš poprvé zavolal, divila jsem se, že se někdo po letech zajímá. Nejdřív jsem nechtěla mluvit, ale přemluvil mě, na to má báječný talent,“ směje se několikanásobná babička, která se se svými zážitky z lágru předtím nikomu moc nesvěřovala. „Manželovi jsem to řekla jednou a víc jsme to nerozebírali. Měli jste dvě možnosti, buď se tím utrápit, nebo jít dál. Já si vybrala tu druhou.“ Ti, kteří se do strašlivé minulosti ponořili, prý konec války dlouho nepřečkali. „A navíc, za komunismu se o to nikdo nezajímal,“ pokrčí rameny pražská Židovka, která následkem zranění z„pochodů smrti“ celý život špatně chodí. „To nikdy nezapomenete, co se tam stalo.“
Salaspils, Riga, Kaiserwald, Jagala, Ereda, Zamošč, Sawin. Ghetta, pracovní a vyhlazovací tábory, ve kterých skončila celá třetina českých Židů, přesto o nich historikové publikují pramálo a veřejnost o nich nemá ponětí. Důvod je jednoduchý: přežil jen zlomek vězňů, a z některých táborů dokonce vůbec nikdo. Tyto tábory byly navíc často zlikvidovány už dlouho před příchodem osvobozeneckých vojsk, takže po nich nezůstaly žádné stopy, jen vzpomínky vězňů a trýznitelů.
Všechna ta po léta zamlčovaná hrůza musela počkat až na tehdy pětadvacetiletého studenta Lukáše Přibyla, který při svých studiích v USA a Izraeli na konci 90. let začal pracovat na něčem, co lze dnes srovnat s projektem Shoah režiséra Stevena Spielberga. Jenže slavnému režisérovi pomáhali lidé z celého světa. Lukáš Přibyl všechno dělal sám. Vypátral osudy všech dvou set sedmdesáti českých Židů, kteří východní lágry přežili. Se všemi, kteří v té době ještě žili, mluvil. Zachránil tím pro naši paměť celou jednu kapitolu českých dějin.
Na kameru natočil vyprávění sedmdesáti lidí rozesetých po dvaceti zemích světa. Po deseti letech v ohromujícím pracovním tempu natočil přes 260 hodin materiálu, který teď zpracovává do čtyřdílného dokumentu Zapomenuté transporty. Třetí díl Do Estonska byl uveden letos na festivalu v Karlových Varech. Nemá cenu psát o tom, jak na diváky působí. Musíte ho vidět. Je celý sestříhaný jen z dobových dokumentů a z vyprávění lidí, kteří „to“ zažili.
Co ho vedlo k tomu, že vyměnil bezstarostný studentský život za vysedávání po archivech a své oblíbené knihy za telefonní seznamy? Studium na předních amerických a izraelských školách by samo o sobě nestačilo. „Poprvé jsem se o tohle téma začal zajímat díky dědečkovi, který přežil jeden z málo známých lágrů ve východním Polsku,“ vypráví po matce poloviční Žid, jemuž nacisté zabili šedesát příbuzných. „Začal jsem zjišťovat, kam odešli lidi zmé rodiny. A mnoho z nich bylo deportováno na místa, o kterých jsem sice věděl, že existují, ale v literatuře o nich nebyla téměř zmínka.“
Poslední ročník střední školy absolvoval Lukáš Přibyl v USA, kde zůstal i na univerzitní studia: chodil na politologii a blízkovýchodní studia na Brandeis University v Bostonu. Pak ho čekala stáž na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, posléze studoval mezinárodní vztahy a lidská práva na Columbia University v New Yorku, historii na Central European University v Budapešti a židovskou filosofii ve Stockholmu.
Mladý muž, který se obloukem vyhnul českým univerzitám, se rozhodl udělat to, co čeští historikové od konce druhé světové války nesvedli. „V Izraeli nevěděli, co se mnou mají dělat, tak mě přidělili do archivu třídit papíry,“ říká se skromným úsměvem. „Našel jsem tam hodně výpovědí v polštině od izraelských Židů, které se týkaly i českých Židů,“ vzpomíná muž, který mluví šesti jazyky. Zapisoval si adresy lidí ze 60. let a postupně je začal hledat. Tehdy ještě netušil, kam ho jeho pátrání zavede. Na svou práci zpočátku nedostal ani grant. Nezbylo než peníze, které vydělal prací v univerzitní knihovně, investovat do cest po světě za posledními svědky „východního“ holokaustu, jenž se odehrával na území pozdějšího SSSR. Pak se na něj začali obracet sami příbuzní obětí. „Pomáhali mi finančně i profesoři a jejich bývalí studenti, kteří mezitím zbohatli. Většinu věcí jsem si ale dělal sám,“ říká mi tento tichý a soustředěný muž, oblečený v košili s límečkem a svetru do véčka, který vypadá přesně takový, jaký je. Jako výjimečný a skromný absolvent elitních univerzit.
Historie mě nezajímá
Lukáš přemýšlel, jak historii, kterou vydoloval z archivů a zaprášených vzpomínek starých lidí, oživit. „Každý, kdo popisuje holokaust, vás zavalí daty. Historie jako taková je sice dobrá, ale lidi mě zajímají daleko víc. Ty příběhy jsou tak úžasné, že by každý z nich vydal na hollywoodský doják,“ říká historik, který ostatně soudí, že to je jediný způsob, jak vysvětlit dnešním mladým lidem, co se tehdy vlastně stalo. „Sám mám samozřejmě nastudované všechny možné dostupné historické publikace, ale musím se přiznat, že mě daleko více zajímají lidé, kteří ty dějiny žili. Historici totiž vystupují jen jako komentátoři událostí, které se ale jich osobně nijak netýkají.“
Narážel na dokumenty zfalšované gestapem, práci mu brzdilo, když si oběti změnily jména. „Devadesát devět procent hledání byly slepé uličky. Jsem ale zvyklý všechno dotahovat do konce. A navíc, když už rozluštíte jeden osud, tak vás to žene dál.“ Když se ho ptám, kolik času denně mu práce zabrala, odpoví se skromným úsměvem: „Někdy i 16 hodin. Víte, měl jsem taky zodpovědnost vůči všem, kteří mi svěřili své příběhy. Kdybych to nedodělal, tak bych si připadal, jako bych je podvedl.“ Sluchátko měl za ta léta snad už přirostlé k uchu. „Ze sta lidí byl jen jeden správný. Teď už se dají najít telefonní seznamy na internetu, to už je sranda. Listování bylo horší.“ Jeho rekordem bylo více než 400 telefonátů kvůli jednomu člověku. „Někde u té čtyřstovky jsem si přestal dělat čárky,“ směje se. Občas se také jakoby náhodou podařilo někoho najít až po několika letech, kdy už nedoufal v úspěch.
Ty, kteří přežili peklo, spojovalo jediné: údiv, že se o ně někdo po tak dlouhé době zajímá. Někteří s natáčením hned souhlasili, ale jiní nechtěli mluvit za žádnou cenu. „Tak jsem se začal přátelit s jejich blízkými. Poté, co mě všichni přátelé a přátelé přátel doporučili, třeba až po letech, ti lidé na rozhovor nakonec kývli.“ Kombinace vůle, kultivovaného vystupování a detailní znalosti historie vedly k tomu, že Lukáš Přibyl nakonec natočil dokument se všemi přeživšími vězni, které našel. Obětoval tomu hodně. Když se ho ptám na osobní život, směje se: „Jo, s partnerkami je trochu problém, žádná to dlouho nevydrží, takže se to nějak střídá.“
Tak řekl a zemřel
Řada starých Židů mluvila o koncentráku právě s Lukášem vlastně poprvé v životě. „Oni si to velmi dobře pamatují, ale nechtějí s tím zatěžovat své příbuzné. Minulost nevrátíte. Člověk si má věci pamatovat, ale dívat se dopředu,“ říká Lukáš, který to znal z vlastní rodiny. „U nás se o tom samozřejmě vědělo, ale jediné, co občas dědeček vyprávěl, byly takzvaně veselé historky z lágru.“
Mnozí si tváří v tvář Lukášovi uvědomili, že když o všech těch zvěrstvech nepromluví teď, tak už nikdy. „Jednou jsem letěl do Denveru za pánem, který byl obzvlášť důležitý, protože věděl o osudech dalších českých Židů v táboře. Rodina mi ale zavolala, že je bohužel těžce nemocný a upadl do komatu.“ Lukáš je ale přesvědčil, aby se za ním s kameramanem do nemocnice přece jen mohli vypravit. „Doktoři i rodina tvrdili, že je to beznadějné. Když jsem mu ale do ucha pošeptal jméno koncentračního tábora, který přežil, tak se prostě posadil a začal mluvit. Bylo to úplně neuvěřitelné. Měl u nosu hadičku, dvě hodiny s námi mluvil na kameru. Když všechno řekl, rozloučil se s rodinou a za osm hodin zemřel.“
Počáteční nechuť vyprávět často překonala obyčejná zvědavost. „Oni se začali zajímat o to, co vím. Neměli třeba ponětí, co se stalo s jejich rodinou, ale já to věděl.“ Mladý historik měl takové znalosti o poměrech v lágrech, že zpovídaní získali dojem, že tam byl Lukáš s nimi. „Najednou odpadl ten rozdíl několika generací a oni se mě ptali, zda si pamatuju toho a toho.“ Hned ale říká, že si dával pozor, aby lidem „neznečistil jejich vzpomínky“, aby jim neřekl něco, co je může ovlivnit. „Výhodou výpovědí těchto lidí totiž je, že většinou opravdu říkají jenom to, co si pamatují, a nedoplňují k tomu informace, protože je nemají kde získávat. O mnohých východoevropských táborech totiž nejsou žádné knížky. Mluvil jsem i s vězni ze známých táborů a oni těmi po válce získanými informacemi často nevědomky doplňují svoje vyprávění. Například když mi řeknou lidi, kteří Osvětimí jen projeli, že je Mengele na rampě poslal tam a tam, tak vím, že je nepravděpodobné, že by v té době znali jeho jméno. Jak by věděli, že právě ten důstojník byl Mengele.“
Co se Lukáš od všech „svých“ lidí naučil? „Všichni, kteří přežili koncentrační tábory, jsou neuvěřitelní optimisti.“ A to přitom většině z nich porážka Hitlera žádný klid a mír nepřinesla. Čekaly je těžké podmínky emigrace, nebo dokonce komunistické pracovní tábory. „Jistý pán jako jeden z dvanácti přežil z transportu tisíce lidí. Zahynula mu celá rodina. Po válce šel sedět znovu, tentokrát na Mírov. Sebrali mu dítě, které muselo do děcáku. Měl v životě tři syny a všichni mu nakonec zahynuli různým způsobem. Přesto je to úžasný, vyrovnaný pán. Nevím, jestli bych já měl jeho optimismus a vůli,“ pokrčí Lukáš rameny.
Naopak většina trýznitelů z koncentráků po válce problém neměla. „Především ti němečtí vyvázli často bez trestu a šťastně žili buď v emigraci, nebo přímo v Německu. Jeden důstojník z tábora v Estonsku třeba pracoval jako poradce egyptské vlády pro boj proti Izraeli,“ vypráví mi Lukáš a já se ho ptám, zda si myslí, že existuje spravedlnost. Odpoví stručně: „Určitě ne.“
Většina přeživších nebyli věřící. Možná nevěřili nikdy, možná svou židovskou víru za plotem lágrů poztráceli. „Často se ptali, proč zrovna já a ne někdo jiný. Nevím, jestli je takový život odměna, nebo trest, a nevím, co z toho je lepší,“ říká Lukáš. Zajímavé pro něj bylo, jak se s vinou nacistů vyrovnávali jejich potomci. Na jeho výzvy o staré fotky reagovala většinou jen vnoučata. „Děti esesáků se minulost spíš snažily zazdít. Občas se mi taky stalo, že mi přišla obálka s fotkou člověka, kterého jsem hledal. Bez zpáteční adresy. Ty rodiny s tím nechtěly nic mít.“
Když smrt ztratí svou cenu
Tak jako neexistuje recept na štěstí, nebyl ani recept, jak přežít koncentrák. Co někomu pomohlo, druhého zabilo. Někdo přežil jako šedá myš, někdo díky tomu, že vybočoval. Jedna skupina Lukášových žen z již hotového dokumentu s názvem Do Estonska přežila díky svému půvabu, znalosti němčiny a hlavně kvůli tomu, že si pořád navzájem pomáhaly. „Chovaly se jinak, nebyly nábožné a nezapadaly do stereotypu východního Žida. Esesáci si je proto vybírali na ty lepší práce,“ vysvětluje. Naopak v jiném táboře proslul esesák tím, že znásilňoval nejhezčí dívky a pak je zabíjel, aby zahladil stopy. Lukáš také objevil příběh o lásce krásné Židovky Inge, do které se zamiloval německý velitel tábora. Oba spolu utekli, ale zakrátko je nacisté dostihli. Nikdo už dnes neví, zda byli zastřeleni, nebo v obklíčení spáchali sebevraždu.
Dívat se na umírající děti, škubající se oběšence a střílení do lidí, kteří ukradli kůrku chleba navíc... Člověk se vlastně cítí vinný za to, že ho dnes k zoufalství dohánějí zcela nepodstatné věci. „Nikoho neodsuzuju, protože vždycky žijeme vlastní život. Naše okamžité utrpení je to nejhorší, co se nám může přihodit, ať už jde o zlomenou nohu nebo hádku se šéfem v práci. Ale celkově platí, když nejde o život, jde o hovno,“ řekne Lukáš tichým hlasem. Je to první a poslední sprosté slovo, které v našem kavárenském rozhovoru nad minerálkou pronese.
Jako Spielberg
Energie, která rozpoutala tu jakoby nepochopitelnou krutost druhé světové války nám prý všem koluje v žilách. „Nakonec jsem přesvědčený, že zabít je schopný skoro každý,“ říká tenhle zvláštní historik věcným tónem. „Jednou mně jeden vzdělaný a kultivovaný pán, který přežil koncentrák v Bělorusku, vyprávěl, jak po osvobození hromadně doráželi v polích Němce, kteří tam leželi polomrtví. Co měli dělat? Neměli vodu ani pro sebe. Bylo to šílené, ale dělo se to. Smrt, která byla všude, ztratila svou hodnotu.“
V kavárně se Lukáš Přibyl seznámil i s režisérem Janem Hřebejkem, který na něj upozornil producenta Ondřeje Trojana. Toho dokument po zhlédnutí ve střižně zaujal natolik, že se ho rozhodl produkovat. „Zapomenuté transporty by nemohl udělat nikdo méně otevřený, méně vzdělaný a méně důsledný než on,“ říká Hřebejk. Filmová kritička Reflexu Darina Křivánková míní, že Přibylův dokument je srovnatelný s filmy Spielbergovy nadace Shoah. Všechny dosavadní recenze jeho dokumentů jsou oslavné.
„Shoah, kritici, je to hezký... ale se Spielbergem se srovnávat nemůžu,“ mávne Lukáš rukou a trochu se začervená. „Někteří odborníci mi občas přátelsky vyčtou, že mám v dokumentech málo faktů. Ale já to nevyprávím pro ně,“ pokrčí rameny. „Když se film promítal ve Varech, chodili za mnou lidi a říkali, že se jim to líbí. To je pro mě pocta.“
Není ale těžké uhádnout, že celá práce Lukášovi přinesla mnohem víc než obdiv diváků. Jednou se mu například podařilo dát dohromady dva bratry, kteří se po přežití holokaustu dostali každý do jiné země a navzájem se považovali za dávno mrtvé. „Ten okamžik, kdy se sešli,“ vzpomíná Lukáš, „to je chvíle, na kterou se nezapomíná.“
O autorovi| VERONIKA ŠVIHELOVÁ, redaktorka České televize veronika.svihelova@ceska televize.cz
