Neúspěch KDU-ČSL v letošních sněmovních volbách představuje něco, co česká politická scéna dlouho nezažila. Z dolní komory parlamentu zmizela etablovaná strana s tradicí a kontinuitou sahající do éry první republiky a prostřednictvím jejích předchůdců vlastně ještě hlouběji do časů monarchie. Průvodní diskuse v nejrůznějších médiích si přitom všímá hlavně potíží, které stranu v poslední době postihly. Počínaje stále ještě nezapomenutými problémy bývalého předsedy Jiřího Čunka přes secesi části stranické elity v čele s dalším bývalým šéfem strany Miroslavem Kalouskem až třeba po tragikomický soudní spor -nyní už také bývalého předsedy -Cyrila Svobody s katolickou charitou. Nepochybně se jednalo o „hřebíčky do rakve“, které stranu stlačily pod oněch magických pět procent hlasů. Je dobré si nicméně položit otázku, zda i bez nich by byl lidovecký výsledek výrazně lepší.
Pro odpověď je dobré se podívat na širší politický a společenský kontext. V roce 1995 napsal v knize Katolicismus a politika politolog Petr Fiala: „Prognóza sestavitelná pro KDU-ČSL je málo radostná. Čeká ji - při zachování stávající podoby i programové orientace - pozvolný sestup pod pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu, který bude způsoben přirozeným ztenčováním členské základny, jež je pro tuto stranu - vzhledem k relativně malému počtu příznivců z řad nečlenů - pro volební úspěchy rozhodující. Pokud se nezmění žádné vnější faktory ani nenastanou nové neočekávané tendence uvnitř strany, lze tento pád pod uzavírací klauzuli předpovědět pravděpodobně už pro parlamentní volby v roce 2004.“ Odmyslíme-li si menší časový rozdíl, měl Fiala nepochybně pravdu.
Oněmi vnějšími faktory mínil proměnu prostředí, na němž je strana životně závislá. To je v první řadě pozvolný zánik jejího konzervativně katolického zázemí na moravském venkově a v některých českých krajích. Tyto tradiční lidovecké bašty podléhají společenské změně, jejíž původ se dá mírně zjednodušeně shrnout dvěma slovy - sekularizace a modernizace. Od poloviny devadesátých let se tento trend nijak nezměnil. Dokladem jsou klesající výsledky KDU-ČSL nejenom ve sněmovních volbách, ale i ve volbách evropských a krajských. Podobně vypadá postupná destrukce členské základny. Zatímco v roce 1990 disponovala strana téměř sto tisíci členy, dnes jich nemá ani čtyřicet tisíc. Ještě vážnější je fakt jejich stárnutí, když průměrný věk převyšuje šedesát let.
Šance na zvrat tady byla Nic není předem dané a KDU-ČSL nepochybně měla šanci tento negativní vývojový trend zvrátit. Předpokládalo by to ovšem podstatnou úprava programového profilu. Je dobré zmínit minimálně tři polistopadová rozcestí, kdy se možnost „přehození výhybky“ nabízela. První šance se naskýtala už před prvními polistopadovými volbami.
Strana se tehdy vymanila z desetiletí živoření v područí KSČ a velká očekávání názorně odrážel „revitalizační“ sjezd v dubnu 1990. Probíhal za účasti tisícovky delegátů a desítek zahraničních křesťanskodemokratických
politiků z Německa, Itálie či Španělska. Lidovecký stranický deník Lidová demokracie jej tehdy na titulní stránce uvedl bombastickým titulkem „Sjezd ČSL oslovuje milióny spoluobčanů“. Možná symbolicky místo konání - monstrózní pražský Palác kultury - nicméně příznačně odráželo způsob myšlení tehdejší stranické elity. To, pro co se programově rozhodla, v mnohém zůstalo poplatné představě konfesní strany s inklinací ke středu z éry první republiky. Debata o transformaci na „moderní křesťanskodemokratickou
stranu“ v duchu vzoru německé CDU oslovující širší „občanské“ spektrum voličů nepřinesla větší ovoce. Prostor pravého středu v české politice přitom v té době ještě nebyl obsazený a ODS byla takříkajíc „na houbách“.
Druhé rozcestí se otevřelo po uzavření opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS po volbách 1998. KDU-ČSL se tehdy stala nejsilnějším hráčem čtyřkoalice, v níž se proti této smlouvě spojila s menšími liberálními stranami. Politický kapitál, který čtyřkoalice dokázala soustředit, se promítl do mimořádného úspěchu v senátních a krajských volbách. Rodil se nový významný politický aktér. Na začátku roku 2002 nicméně lidovci upřednostnili obrazně řečeno „vrabce v hrsti“ před „holubem na střeše“ a čtyřkoalici demontovali. Oním „vrabcem“ tu byla vyhlídka snadnější povolební dohody se sociálními demokraty bez „přítěže“ ostatních malých stran. Nezanedbatelně k ukončení projektu čtyřkoalice přispělo i zmizení nebezpečí významné úpravy volebního systému, které lidovce pro angažmá v něm původně motivovalo, a dále cizorodost spojenectví s „volnomyšlenkářskými“ liberály.
Třetí hypotetické rozcestí je poslední volební období. Na jeho začátku tu máme ambiciózního lidoveckého předsedu Miroslava Kalouska, který ve volbách 2006 prezentuje program v mnohém překračující tradiční lidovecký horizont. To, že neuspěl a v čele strany skončil, způsobila nepříznivá politická konstelace, ale i vnitrostranická nespokojenosti s jím raženým kurzem. O tři roky později tentýž Kalousek nastartuje z bodu nula TOP 09. Šikovně využije kompromitace Občanské demokratické strany a vytuneluje část jejího elektorátu. Naskýtá se myšlenka, proč by místo TOP 09 nemohla dnes v české politice fungovat „zvětšená“ a transformovaná KDU-ČSL? Sice to je dnes mimo hru, ale zas tak utopická představa to není.
Narážíme tak na zajímavý paradox. Všechny popsané potenciální šance na změnu lidovecké trajektorie uvízly na lpění na identitě, která je dědictvím minulosti. Tradice a masová základna coby velké výhody KDU-ČSL oproti novým politickým stranám po roce 1989 se současně ukázaly zásadní brzdou adaptace na měnící se politické a společenské podmínky.
Zatímco v roce 1990 disponovala strana téměř sto tisíci členy, dnes jich nemá ani čtyřicet tisíc
Debata o transformaci na „moderní křesťanskodemokratickou stranu“ po vzoru CDU, oslovující širší „občanské“ spektrum, nepřinesla větší ovoce
O autorovi| LUBOMÍR KOPEČEK, Autor je docentem na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity politolog
