Úpadek psaní rukou nesouvisí jen s užíváním počítače. Kořen problému tkví v zastaralé formě písma, kterou se děti učí ve škole
Za několik dnů se začne takřka ve všech prvních třídách základních škol v České republice odehrávat děj s totožným scénářem: děti se začnou učit psát. Mnohý školák se přitom paradoxně bude krok za krokem vzdalovat tomu, aby psaní rukou jednou úspěšně a rád používal také v běžné komunikaci s druhými nebo pro vlastní potřeby.
Úroveň rukopisného písma zřetelně upadá jak v soukromém životě, tak ve veřejném prostoru. Lidé přestávají rukopis používat, píšou méně a méně a bohužel i nečitelně, a to nejen pro druhé, ale také pro sebe. V ulicích, kterými každý den procházíme, míjíme popsané výlohy, různé vývěsní tabule s většinou nevzhledným málo čitelným písmem bez jakékoliv písmařské invence. Může za to naše doba? Naše pohodlnost? Nebo psaní na počítači? Důvodů lze najít více, ale klíčem k problému je psací písmo, kterému se učíme ve školách, z něhož vychází naše psaná komunikace a ovlivňuje naše grafické a estetické vnímání.
Dnešní psaní charakterizuje takzvaný monolineární psací nástroj (tedy ne pero, které stínuje, ale propisky, kuličková pera, mikrotužky), ale i nová vizuální konvence daná převahou typografických písem. Většina lidí dává přednost psaní na počítači, a to i v osobním sdělení, a v rukopisném projevu se uchyluje k formám, které mají se základní školní předlohou málo společného.
Je to například obecná tendence písmo zjednodušovat, psát spíše izolovanými znaky (písmeny) než písmem dokonale spojeným, a především více tiskacími než psacími formami. Například typograf František Štorm k tomu říká: „Přiznám se, že jsem si všechny znaky zjednodušil. Hlavně velká písmena, nechápal jsem jako dítě složitost ,H‘, ,S‘, ,Z‘ a podobných pozůstatků z 19. století. Všechny verzálky dnes píšu tiskacím.“
„Krasopis“ na českých školách
Na nedostatky a nevhodnou výuku psaní upozorňoval už v roce 1917, v článku „Psaní perem“ pro grafickou edici Veraikon, český typograf Jaroslav Benda: „Pedanterie školního vyučování pokazila krasopisné práce bezdůvodně přehnanou šikmostí a násilným spojováním písmen. Stínové tvary samy podávají oku naráz určité písmeno, ale ustavičné spojování slabými čarami ruší přehlednost, bere písmu čitelnost, jakou má písmo tiskové, a zdržuje. Pak v běžném psaní nikdo neužívá tak zvaných krasopisných tvarů, jakým se učil, a komolí písmo libovolnými a nelogickými návyky.“
Utrpení psacího drilu, neschopnost napodobit krasopisný ideál (psací vzor), problémy s jednotažností (plynulým napojováním), s přesně daným sklonem, několika obloučkovými úzkými písmenky, složitými tvary některých velkých písmen - to byly běžné problémy našich rodičů a prarodičů. Na školní psací předloze se však ani dnes mnoho nezměnilo, v principu stále následujeme estetickou formu klasicistického skriptu z 19. století, která byla v minulosti základem školního krasopisného psaní.
Výraznější změnou v historii školní latinky (od dvacátých let 20. století) byl snad jen přechod k monolineárnímu (nestínovanému) psacímu nástroji, zavedený reformou v roce 1932, a následně zrušení krasopisu. Celková forma písma zůstala víceméně stejná, jen mírně se zjednodušila velká abeceda a o něco otevřeněji se pojímala i abeceda malá. Sedmdesátá léta 20. století se však vrátila ke krasopisnější formě, k zúženému písmu se složitou krasopisnou velkou abecedou (toto vzorové písmo lze vidět na obrázku na levé stránce „písanky“ hned na horní lince, na dalších řádcích se uvolňuje při běžném rychlém psaní).
Základní problém tohoto vzoru je praktická použitelnost a čitelnost. Jestliže si své původní školní psací písmo lidé nepamatují nebo je nenásledují, nemusí to být jen nedostatečnou pamětí, ale tím, že je nikdy v plné formě nepoužívali. Někteří ji dokonce i rádi zapomněli, aby se mohli vyjadřovat jinak.
Malíř a grafik Aleš Krejča například vzpomíná: „Sešity na psaní v první obecné - to bylo jak hudební partitura. Čtyři až šest modrých linek a do nich byla na začátku černě předtištěna písmena jako houslový klíč. Tento mnoho desetiletí platný ideál učitelského písma byl prosazován velmi tvrdě, ale zcela neúčinně. Učitelky nás nutily psát všechno v jednom tahu svázané tak, aby se linie písma nepřerušovala. Vyžadovaly ještě, aby se akcenty psaly až po napsání celého slova, jakkoli dlouhého, což se mi tehdy hrozně příčilo. Vlastně jsem to nikdy nedokázal, vždycky se mi slovo rozpadalo na jednotlivá písmena.“
Stávající „vzor“, který se děti učí, charakterizují tyto znaky: dokonale spojené písmo, psané jedním tahem; smyčky na horních a dolních dřících; složité tvary velké abecedy, které vycházejí z krasopisné předlohy; předepsaný sklon.
Největším nepřítelem čitelnosti je jednotažnost vzoru. Při rychlejším psaní se slova slévají v jednu linii, ztrácejí své charakteristické proporce a písmena pak těžko identifikujeme (viz poslední linku na levé stránce písanky na obrázku). Čtení ztěžuje i velmi úzký charakter písma.
Příliš úzké písmo navíc vypovídá o úzkostlivém charakteru člověka, a to se právě děti učí, podvědomě jsou vychovávány ke strachu a úzkosti. Pro běžné psací písmo je vhodnější naopak otevřená kresba, blízká normálnímu rytmu psaní, zdůrazňující individuální šířku každého písmene, aby je oko mohlo lépe rozlišovat. Smyčky či kličky v horní a dolní části písmen sice přispívají k jednotažnosti, ale i k nečitelnosti. „Vím, že těžké mi připadaly dotahy, především horní dotahy, a to především u holého ,l‘, nejtěžší snad bylo ,f‘. Bylo těžké dodržet v dotahu směr, proporci kličky a pak byl problém s plynulým napojením na další písmenka - ,la, le‘ apod.,“ komentuje to například malířka Miluše Poupětová.
Každé písmeno potřebuje naopak charakteristický tvar, který je na první pohled jasně odlišuje od ostatních písmen.
Současné předlohové písmo má rovněž příliš složité tvary velké abecedy. Mnoha dětem působí potíže, obzvláště tehdy, když se učí rovnou tuto formu, bez předchozího nácviku velkých tiskacích písmen (jak je tomu například v genetické a globální metodě čtení a psaní nebo ve waldorfských školách).
Také sklon písma představuje jeden z individuálních znaků osobnosti, který je úzce spjat s citovou stránkou člověka. Proto nemá být striktně stanoven určitým konkrétním stupněm. Sklonem písma vyjadřujeme svoji racionalitu nebo vřelost atd., každý jsme jiného citového založení.
Rukopis dnešní české populace
Jak nám předlohové psací písmo slouží, jsem se mohla přesvědčit při výzkumu dětského psaní na řadě českých základních škol a při porovnání například s mezinárodními základními školami sídlícími v Praze, které pracují s jinou psací předlohou. Založila jsem si také „sbírku“ rukopisného písma, kam patří dětské i dospělé rukopisy. Oslovovala jsem všechny generace lidí narozených na území České republiky v letech 1913-1989, především však dospělé, kteří mají již vypsaný zralý rukopis.
Z výzkumu vyplynulo, že 49 procent dospělých píše písmem spojeným, vycházejícím z psacího vzoru (třetina z nich ale používá u velké abecedy tiskací písmena), tento styl je však nejméně čitelný. Písmem částečně spojeným píše 17 procent lidí (více než polovina z nich používá u velké abecedy tiskací písmena), 29 procent lidí kurzivou, tedy nakloněným nespojeným písmem, u něhož rozlišují velkou a malou abecedu (všichni používají u velké abecedy tiskací písmena) a pět procent dospělých písmem tiskacím, nerozlišujícím velkou a malou abecedu. Písmo částečně spojené s tiskacími velkými písmeny nebo kurziva vyšly v porovnání jako nejčitelnější.
Děti ve školním věku jsou v psaní mnohem aktivnější než jejich „pasivní“ rodiče, kteří svůj rukopis buď nepoužívají, nebo více píšou na počítači. Děti na základních školách a středoškoláci používají svůj rukopis snad nejvíce, a to v rámci výuky, která od nich rovněž vyžaduje čitelnost projevu. Věk 10 až 15 let je právě doba, kdy se začíná dětský rukopis formovat do osobité nepředepsané polohy (tak jako se formuje tělo a mysl v období puberty). Děti v tomto věku se v rámci svých možností snaží uchopit předlohové písmo do svých rukou a naučit se jím vyjadřovat, čitelně psát -komunikovat. Překvapilo mne, že jsem se v dětském písmu setkala se stejnými skupinami forem písma jako u dospělých a v podobném poměru: 47 procent dětí píše písmem spojeným (jsou nejblíže školnímu psacímu vzoru); 40 procent dětí píše písmem částečně spojeným (z nichž většina používá u velké abecedy tiskací písmena); 11 procent dětí píše kurzivou rozlišující velkou a malou abecedu (všechny používají u velké abecedy tiskací písmena); dvě procenta píšou písmem tiskacím, tzv. hůlkovým, kde nerozlišují velkou a malou abecedu.
Největší zastoupení jsem u dětí očekávala v první skupině (písmo spojené), ale ukázalo se, že více než polovina dětí se raději vyjadřuje formami zjednodušenými. Znamená to, že si hledají vlastní formy písma, bez ohledu na výchozí psací „vzor“. A hledají si takové písmo, které jim vyhovuje, lépe se jím dorozumí a je pro ně jednoduché.
Kdo ze školáků by si záměrně vymýšlel složité tvary, když může psát písmem jednoduchým? Kdo by si zakládal na krasopisné estetice, když k tomu není v dnešní době pedagogy veden?
Potřebujeme změnu
„Myslím, že jsem se učil totéž, co všichni ostatní, a pamatuji si to dost přesně. Teď jsem měl možnost si to zopakovat se svými dětmi. Moc se toho nezměnilo. Já bych ale leccos změnil. Můj současný rukopis je ovlivněn renesančními typy a to bych považoval za dobrou inspiraci pro rukopis, který se učí ve školách,“ komentuje dnešní stav grafik Aleš Najbrt.
Změna, kterou potřebujeme, nespočívá v tom, že bychom se zříkali moderních komunikačních technologií. Potřebujeme zásadně přehodnotit současný psací vzor. Dát základ pro písmo, jaké doba vyžaduje - jednoduché, praktické a čitelné. Výzkum ukázal, že většina dospělých lidí, jejichž rukopis lze označit za dobře čitelný, používá k psaní variaci tiskové kurzivy. Pro čitelné rukopisy je specifické, že napojování písmen vzniká nepravidelně a přirozeně, tak jak to ruka každému umožňuje, a kromě toho se psací tah přerušuje psaním akcentů (háčky a čárky). Chceme-li psát čitelně, neměli bychom se snažit o jednotažnost za každou cenu ani do ní nutit děti - to vede při rychlém psaní naopak k nečitelnosti. Proto pro školní výuku navrhuji nový, jednodušší psací model, který nazývám Comenia Script (modelový řádek lze vidět na obrázku na horních linkách „písanky“ vpravo, stejné písmo psané v rychlosti pak v dolních řádcích). Vychází z principu kurzivního renesančního psaní, kde se písmena ve slovech úplně nespojují, ale přiřazují. Velkou abecedu tvoří velká tiskací písmena.
Vyhýbám se přitom termínu „psací vzor“, který je spojen s přesným napodobováním něčeho (princip krasopisu). Tento návrh písma však není ideálem v tom smyslu, že by se měl přesně kopírovat. Má sloužit jen jako základní tvar, který bude obohacen o individuální tendence každého písaře, jenž si písmo uzpůsobí (výběr z několika tvarů písmen, volba vlastního sklonu atd.). Podmínkou je čitelnost, model však počítá s tvůrčí svobodou pro každého. Bude tím zároveň podporována individualita osobnosti projevující se v písmu.
***
Příliš úzké písmo vypovídá o úzkostlivém charakteru člověka, a to se právě děti učí, podvědomě jsou vychovávány ke strachu a úzkosti. Pro běžné psací písmo je vhodnější naopak otevřená kresba, blízká normálnímu rytmu psaní.
Věk 10 až 15 let je právě doba, kdy se začíná dětský rukopis formovat do osobité nepředepsané polohy. Děti v tomto věku se snaží uchopit předlohové písmo do svých rukou a naučit se jím vyjadřovat, čitelně psát -komunikovat.
O autorovi| RADANA LENCOVÁ, Autorka (* 1975) je grafička (za grafickou úpravu knihy František Drtikol. Deníky a dopisy z let 1914-1918 získala titul Nejkrásnější česká kniha roku 2001) a výtvarnice, její práce lze najít na www.lencova.eu. Tématem dnešního rukopisného písma se zabývala mj. v doktorském studiu na VŠUP (2003-2005). Letos v nakladatelství Svět publikovala knihu Rozhovory o písmu rukopisném.
